Evropským komorám vadí česká neprůhlednost
NIZOZEMSKÝ PODNIKATEL v cestovním ruchu Misja den Haan se rozhodl neztrácet drahocenný čas v dlouhých frontách na výměnu řidičského průkazu v Praze. Ty ke konci minulého měsíce nabývaly hrozivých rozměrů. Nový zákon o pozemních komunikacích totiž uložil cizincům s dlouhodobým pobytem, aby do 1. dubna vyměnili své národní řidičské průkazy za české. Zahraniční ambasády se o tom často dozvídaly na poslední chvíli. Misja den Haan, který v Česku působí jako ředitel Nizozemské obchodní komory, se vydal na příslušný okresní úřad do Příbrami, kde mu žádná fronta nehrozila. Na místě zjistil, že tamní úředníci, na rozdíl od pražských, po něm žádají ověřený překlad řidičského průkazu. Jeho shánění mu zabralo stejný čas, jako kdyby se v Praze postavil do fronty. Ministerstvo dopravy přitom tvrdí, že překlad není zapotřebí. Na denním pořádku. Také představitelé dalších obchodních komor členských států Evropské unie v Česku týdeníku EURO potvrdili, že s podobnými průtahy na českých úřadech se zahraniční investoři setkávají prakticky každý den. „Bylo by zajímavé spočítat, kolik neproduktivního času takto podnikatelé stráví, říká Nils Silfverschiöld, prezident švédské komory a šéf malé technologické firmy Sandbox Security. Jde o čas, který by mohl být věnován rozvoji firem, a tedy následně i ekonomické prosperitě České republiky. Silfverschiöld upozorňuje, že česká byrokracie nejvíce zatěžuje malé podniky. Zatímco ty velké zaměstnávají pracovníky, kteří mají na starosti jen obíhání zdejších úřadů, menší podnikatelé si musí pro tuto činnost vyčlenit vlastní čas. V ilegalitě. Sám šéf švédské komory se s českým úředníkem utkal na začátku minulého roku, kdy vstupoval v platnost nový zákon o pobytu cizinců. Jelikož tušil potíže s prodlužováním svého povolení k pobytu, navštívil cizineckou policii v předstihu. Jenže tam ještě nevěděli, jaká všechna potvrzení budou podle zákona vyžadovat. Na získání nového povolení pak měli cizinci pouhé dva týdny. Nils Silfverschiöld část tohoto času strávil na služební cestě ve Spojených státech. Po návratu zjistil, že vyřídit tolik papírů za tak krátkou dobu nelze. Podobně jako řada dalších zahraničních podnikatelů švédský manažer pobýval na českém území ilegálně. „Jinak to nešlo, souhlasí ředitel českého zastoupení Gaz de France Jean–Luc Demanesse, který působí ve vedení Česko–francouzské obchodní komory. Má podobné zkušenosti. Chabé výmluvy. „Byrokracie je v Česku problém číslo jedna. Ochromuje celý systém a odrazuje investory, uvádí přední představitel Britské obchodní komory Ian Rowbotham z právní firmy Lovells. I když se vláda snaží byrokracii čelit, často jí spíše nahrává. „Vláda by se měla soustředit na klíčové záležitosti, jako je rozpočtový deficit nebo financování penzí. Třeba řidičské průkazy takovou věcí nejsou, míní Rowbotham, který je v současné době také předsedou správní rady Evropsko–českého fóra. Jde o sdružení pěti komor zemí EU, jež využívá logistickou podporu Evropské komise a hodlá přispět k formování fungujícího podnikatelského prostředí v České republice. Právní expert Rowbotham popírá argument, že výměnu řidičských průkazů vyžadují pravidla Evropské unie: „Není to prostě v tomto případě pravda. To potvrzuje také Misja den Haan. „Často slyšíme, že je to běžné v Evropské unii. Pak se ukáže, že to tak funguje třeba jen v jedné nebo ve dvou zemích. Jean–Luc Demanesse dokládá, že firma PPR, dceřiná společnost Gaz de France, se s byrokracií setkávala na každém rohu: „Zjistili jsme, jak je komplikované si jen pořídit novou budovu, kolik je kolem toho úřadování. Kvůli problémům s katastrálním úřadem se jeden projekt PPR zdržel o celý rok. Zahraniční investoři jsou z podobných důvodů nuceni odkládat své podnikatelské záměry, což jim zase přináší dodatečné náklady. Šéf francouzské komory připouští, že čeští úředníci se někdy mohou odvolávat na nedokonalé zákony. „Jenže oni vše ještě zhoršují, dodává Jean–Luc Demanesse. Místo aby třeba prodloužili časovou lhůtu pro splnění zákonných požadavků, trvají nekompromisně na svém. Bezhlavý spěch. Byrokracie se mezi slabinami zdejšího prostředí uhnízdila na samém čele, ale v těsném závěsu následují další české pasti na zahraniční investory – netransparentní legislativa a především špatná práce soudů. „V posledních několika letech se právní prostředí zlepšilo, ale stále není možné je hodnotit pozitivně, říká Dieter Mankowski, výkonný člen představenstva Česko–německé obchodní a průmyslové komory. Čeští politici jsou podle něj pod silným tlakem, protože před vstupem do Evropské unie přijímají obrovské množství nových zákonů. „Jenže když schvalujete zákony tak rychle a v takovém množství, kvalita strádá, upozorňuje Mankowski. Nils Silfverschiöld to ovšem nepovažuje za omluvu: „Naprosto zde chybí konzultace s těmi, kterých se zákony týkají. Později se zjišťují chyby a zákony se předělávají. Bankroty stále straší. Dieter Mankowski připomíná, že ani po řadě úprav zákona o konkursu a vyrovnání z něj zahraniční podnikatelé nemohou mít nejlepší pocit: „Bankrot trvá příliš dlouho. Když do Česka přichází nový investor, neví, kteří zdejší partneři jsou solidní a kteří nikoliv. „Ti druzí by prostě měli z trhu odejít, protože v opačném případě vzniká nejistota, jež investory odrazuje, argumentuje Mankowski. Ian Rowbotham míní, že existuje stále příliš mnoho možností, jak konkurs oddálit. Britský právník vidí problém i v tom, že Česko nemá profesionální asociaci konkursních správců. „Na Západě je běžné, že se tito správci specializují právě na bankroty. Bankroty jsou všude na světě, jde o to, jak je kdo umí zvládnout, vysvětluje představitel britské komory. Každý soud – jiná ves. U mnoha případů vzniká otázka, zda je na vině špatný zákon nebo špatný soudce. Celkově však podle zahraničních investorů není pochyb o tom, že přinejmenším části českých soudců profesionalita chybí. Jinak by nebylo možné, aby různé soudy vynášely protichůdné verdikty na základě stejného zákona. „Stává se, že soudy v Praze a Plzni rozhodují zcela odlišně, říká Ian Rowbotham. Nils Silfverschiöld navíc tvrdí, že precedens, který vytvoří soud vyšší instance, v Česku nic neznamená. Soud nižší instance později klidně rozhodne jinak… Dieter Mankowski považuje za kámen úrazu skutečnost, že čeští soudci mají málo zkušeností s obchodními kauzami. Proto se jednotlivé firmy snaží řešit své spory spíše prostřednictvím arbitrážních řízení než u soudů. „Měl by být urychlen nejen proces vytváření legislativního rámce, ale také vzdělávání všech, kterých se to týká, dovozuje šéf německé komory. Zároveň si uvědomuje, jak složité to může být: „Profesor právnické fakulty dnes u vás vydělává mnohem méně než mladý absolvent, který pracuje pro zahraniční společnost. Horší než špatný. Nedávno zveřejněná studie společnosti PricewaterhouseCoopers, která monitorovala názory investorů, označuje české právní prostředí za jedno z nejméně transparentních na světě. Šéfové obchodních komor zemí EU s tímto závěrem v rozhovorech pro týdeník EURO jednoznačně souhlasili. Ačkoliv to asi bude pro některé české legislativce překvapením, faktem je, že investoři spíše snesou špatná pravidla než nejasná pravidla. „Nevýhodné, ale jasné pravidlo ještě nemusí investora odradit, vysvětluje Misja den Haan. „V tomto případě totiž podnikatel ví, čeho se může držet. Jednoduše si spočítá své riziko a započte ho do nákladů. Když ovšem investor nemá ani tušení, jak bude rozhodovat soud, naprosto ztrácí jakoukoliv jistotu. Jean–Luc Demanesse, jehož společnost Gaz de France má zájem o privatizaci českého plynárenství, zmíněnou tezi dokládá konkrétním případem: „Pro nás není rozhodující, zda v tomto odvětví stát umožní křížové dotace, nebo ne. Pokud je však umožní, potřebujeme vědět, jak přesně budou tyto dotace fungovat. Bydliště u sekretářky. Potíže shledává ředitel nizozemské komory i v tom, že Česko se často snaží aplikovat pravidla Evropské unie příliš restriktivně. Směrnice EU přitom ponechávají jednotlivým státům prostor, aby si zvolily nejvhodnější způsob dosažení stanovených cílů. V Nizozemsku mnohem více využívají formu dobrovolných dohod s průmyslem a stát se pak zaměřuje spíše na systematickou kontrolu. „Pokud průmyslníci vše dodrží, není důvod je svazovat dalšími předpisy, zdůrazňuje Misja den Haan. Příliš restriktivní pravidla se navíc dají obejít různými fintami. Z evropského pohledu jsou nesmyslné předpisy, se kterými se zahraniční investor setkává už ve chvíli, kdy chce v Česku založit společnost. Ve statutárních orgánech zdejších firem mohou zasednout pouze lidé s trvalým bydlištěm na území republiky. „V podstatě to lze řešit pouze dvojím způsobem, říká Jean–Luc Demanesse. „Buď postavíte do čela firem Čechy, nebo požádáte svoji sekretářku, aby vás přihlásila do svého trvalého bydliště. Motejlovy počítače. Už ze samotného procesu registrace společnosti investorům vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Právě v těchto případech se ukazuje, jaký je rozdíl mezi rozhodováním jednotlivých obchodních soudů. „Založení firmy trvá někdy rok, jindy měsíc, připomíná Ian Rowbotham. Nils Silfverschiöld má pochybnosti o tom, zda na české straně vůbec existuje dostatečná vůle tento problém řešit. „Bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl chtěl zavést dokonalý počítačový systém, který by vyřizování žádostí urychlil. Ale to přece není otázka počítačového systému. Když totiž zaplatíte správného právníka, najednou trvá vyřízení žádosti třeba jen týden, uvádí prezident švédské komory. „Když celý proces trvá příliš dlouho, je zde velký prostor pro korupci, domnívá se Misja den Haan. Zástupci evropských komor shledávají chybu v tom, že se obchodní soudy vůbec zakládáním společností zabývají. V řadě zemí mají správu obchodního rejstříku na starosti komory. Například v Nizozemsku to jsou obchodní komory jednotlivých regionů. V českém případě se i bez toho zahlcené soudy přetěžují další agendou. Pobídky to nezachrání. Z výpočtů, které ve své studii použila společnost PricewaterhouseCoopers, vyplývá, že podnikatelé platí za české netransparentní prostředí vysokou cenu. Lze ji přirovnat ke skryté dani z příjmu ve výši 33 procent. Tyto peníze ovšem neinkasuje státní rozpočet, padají do černé díry. Ve Velké Británii činí tato skrytá daň sedm procent, v Maďarsku sedmnáct. Není divu, že třeba Dieter Mankowski považuje za podstatně vstřícnější vůči investorům Maďarsko než Českou republiku. Zatímco Česko promrhává příležitosti lákat investory průhlednějším prostředím, vynakládá značné prostředky na pobídky ve formě daňových úlev či podpory pracovních míst. „Avšak pokud někoho odrazuje zdejší prostředí, pobídky ho zřejmě nepřesvědčí, zdůrazňuje Dieter Mankowski. Klíčovou roli při rozhodování o investici přisuzují podle něj velké společnosti právnímu a daňovému rámci a nabídce pracovní síly. Pobídky mají význam spíše až ve finále, pokud si investor na základě ostatních kritérií vytipoval dva či tři státy. Výkonný šéf německé komory však má výhrady k tomu, že nárok na pobídky získávají pouze firmy, které zde investují minimálně deset milionů dolarů. Pro menší společnosti by státní podpora mohla mít mnohem zásadnější význam. „Myslím, že se v Česku nevěnuje dostatečná pozornost malému a střednímu podnikání, domnívá se Mankowski. Zatímco v Německu se malé a střední podniky podílejí na tvorbě hrubého domácího produktu osmdesáti procenty, v Česku je to kolem poloviny. Peníze jsou! O tom, že se myšlení vůdců českého průmyslu ubírá poněkud jiným směrem, svědčí podle Mankowskiho také plán velkého třesku ministra průmyslu Miroslava Grégra. Šéf německé komory by považoval za nešťastné, kdyby stát prostřednictvím tohoto projektu strkal peníze do staré nevýkonné ekonomiky. „Mnohem účelnější by bylo vynaložit tyto peníze na vzdělávání soudců, úředníků, mladých lidí, kteří se pak uplatní i na evropském trhu, zdůrazňuje. Stát by neměl určovat, do jakých podniků mají plynout finance. „Tady vůbec není nedostatek peněz, argumentuje Dieter Mankowski. Je přesvědčen, že pokud jakákoliv firma přesvědčí banku o svém zdraví, tyto peníze už v současné době získá. Oproti tomu Jean–Luc Demanesse vidí Grégrův plán v příznivějším světle. Před dvaceti lety přišly s podobnými projekty západoevropské země. „Ve Francii tehdy mířily značné investice do telekomunikací, leteckého průmyslu a částečně do informačních technologií, říká šéf Gaz de France. Tyto investice považuje za úspěšné. „Pokud stát pomůže vytvářet pracovní místa, nemám námitek, dodává Jean–Luc Demanesse. I on však má obavy z megalomanských představ. Jeho společnost v minulosti zvažovala investici do českých kogeneračních jednotek, zjistila však, že obce je budovaly mnohem větší, než bylo ekonomicky únosné. „Výnosy nestačí na zaplacení půjček, uvádí představitel francouzské komory. Nadějní mladíci. Jak je tedy možné, že investoři navzdory všem komplikacím do českého prostředí vstupují? Naštěstí si uvědomují řadu předností, které tato země má. Někdy se o to zasloužila sama, v jiných případech nikoliv. Misja den Haan považuje za hlavní české výhody geografickou polohu, evropské tradice a kvalifikovanou pracovní sílu. Česko je vstupní branou pro západní firmy, které míří dále na východ, a pro neevropské společnosti, jež pošilhávají po Evropské unii. České pracovníky, především mladší generaci, si v rozhovorech pro týdeník EURO pochvalovali šéfové všech dotazovaných komor. „Česko už dnes může nabídnout vzdělané bílé i modré límečky. Úroveň vzdělání a cena pracovní síly vytvářejí nabídku, která nemá ve střední a východní Evropě konkurenci, uvádí Ian Rowbotham. „Nejcennější je ovšem zdejší nadšení mladých lidí, dodává. Za slušnou považuje představitel britské komory také českou dopravní infrastrukturu. Die–ter Mankowski shledává velké plus v rozvoji regionálních průmyslových zón. Investoři, jak uvádějí šéfové komor, také sázejí na vstup Česka do EU. Praha se bude muset přizpůsobit tamnímu průhlednějšímu prostředí. Na některé investice už pak ovšem může být pozdě.
