S rostoucí akcelerací procesů, souhrnně označovaných pojmem globalizace, rostou i spletité problémy a dramatické dopady vyvolávající celosvětové krizové stavy, které by mohly vyústit až v ohrožení existence současné lidské civilizace. Poměrně často se hovoří o neblahých účincích neúnosného rabování přírodních zdrojů, odborníci i veřejnost věnují pozornost narůstání rizik ničení životního prostředí i rizik velkých finančních krizí. Bída obyvatel rozvojového světa je oficiálně uznávána za klíčový problém i Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
Rozložení rizik.
Globalizace nepřináší vyrovnávání technologické a ekonomické úrovně různých částí a zemí světa. Ekonomicky nejsilnější země v centru zůstávají stále na špici a udržují si předstih před zeměmi na periferii, které nesou mnohem větší rizika neporovnatelně mohutnějších negativních efektů poruch v rámci globálního systému.
Velký problém s postupující globalizací však paradoxně vyvstává nejen v zemích na periferii, ale i v ekonomicky nejvyspělejších zemích centra. Tímto závažným problémem je riziko růstu nezaměstnanosti.
Pesimistické odhady nových vládců planety – šéfů největších nadnárodních společností – vyúsťují k závěrům, že při pokračování současných trendů globalizace by během asi třiceti let stačilo dvacet procent práceschopného obyvatelstva, aby světová ekonomika udržela své tempo růstu. To znamená, že k vyprodukování zboží a služeb, které by si globální společnost mohla dovolit v dosavadním tržním systému, by stačila pětina všech práceschopných lidí. Nezadržitelný technický pokrok v tomto systému nepřináší – jak se původně předpokládalo – růst zaměstnanosti. Naopak odděluje růst materiální výroby od růstu počtu nezaměstnaných a činí jej na něm nezávislým. Důsledkem investic je dnes redukce pracovních míst a údělem průmyslových dělníků je osud, jaký v minulém století potkal zemědělské čeledíny a nádeníky.
Současná situace v ekonomicky nejvyspělejších zemích není ještě zdaleka tak kritická, jak ji představují popsané vize budoucnosti. Dlouhodobě nejvyšší nezaměstnanost se projevuje v zemích Evropské unie (Francie, Německo, Itálie deset až dvanáct procent). V USA se, jak uvádějí statistiky, nezaměstnanost drží kolem čtyř až pěti procent. Přesto nejmocnější lidé planety – ať již politici nebo šéfové nejsilnějších nadnárodních korporací – neberou vizi „společnosti jedné pětiny na lehkou váhu minimálně od roku 1995, kdy byla „budoucnost práce hlavním tématem diskuse této elitní skupiny lidí v hotelu Fairmont v San Francisku.
Státy na periferii.
Proces rozrušování fyzických a jiných hranic, které oddělovaly společenství, kultury a státy vlnami hospodářských, technologických a intelektuálních změn, narušuje totiž i hýčkané pojmy občanství, suverenity a sebeurčení. V důsledku neomezeného šíření pravidel volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se ekonomika postupně stále více vymyká zpod politické kontroly. Očekává se však, že se stát i nadále bude starat o zajišťování podmínek bezpečnosti svých občanů, rozvoje jejich ekonomické a kulturní úrovně a s tím související sociální politiku. Ovlivňování toho, co souvisí s hospodářským životem, však je pro stát stále obtížnější.
Vědomí těchto možných dopadů globalizace je zřejmě jedním z důvodů, které vedou k integračním tendencím menších, i ekonomicky vyspělých států, zejména v Evropě. Vyjadřují snahu posílit pozice jednotlivých států v sílících konkurenčních tlacích globálně působících korporací. Někteří ekonomové však usuzují, že trendy k byrokratické integraci jsou výrazem ztráty a poklesu moci a schopností národních států čelit globální konkurenci, nikoliv výrazem jejich síly.
Paralelní ekonomika.
Průvodním jevem integrace států je současné posilování pozic hospodářské autonomie jejich jednotlivých regionů. Trendy globalizace a integrace na jedné straně jsou tak vyvažovány růstem ekonomické decentralizace a regionalizace na straně druhé. Zatímco v tomto procesu národní státy a vlády ekonomickou moc ztrácejí, hospodářsky autonomní regiony ji získávají a posilují.
Klíčem k rostoucímu úspěchu regionů jsou sítě spolupráce malých firem či jinak průmyslových distriktů. (V roce 1990 tvořily v Evropské unii malé firmy s méně než dvaceti zaměstnanci 94 procent z celkového počtu firem a zaměstnávaly přes 33 procent zaměstnanců.) Autonomní sítě drobných podniků určitého regionu umožňují společné sdílení zdrojů potřebných pro udržení konkurenceschopnosti. Zdrojů nejen kapitálových, ale i znalostních, jejichž samostatná tvorba a udržování by pro jednotlivé drobné firmy byly nezvládnutelné.
Ekonomická regionální decentralizace je tak přirozenou reakcí na procesy globalizace a integrace. Reakcí menších podniků i občanů, které globálně působící firmy připravují o práci, a jejich volených orgánů na úrovni regionů, kde se problémy související s drtivým tlakem konkurence nadnárodních společností projevují s nejvyšší naléhavostí a konkrétností.
Sítě spolupráce malých podniků se explozivně rozvíjejí ve Spojených státech. U jejich zrodu byl Silicon Valley Network Inc., koalice soukromých podniků, regionální samosprávy a občanských organizací pověstného „křemíkového údolí . Americká vláda dnes mluví o rozšíření principu sítí malých podniků na celý severoamerický kontinent: „Silicon Continent .
Lze očekávat, že právě sítě malých a středních podniků na regionální úrovni představují doplňující paralelní ekonomiku vedle globálně působících nadnárodních společností. Ekonomiku, která bude schopna vytvářet nové pracovní příležitosti a absorbovat extrémy nezaměstnanosti, tedy tlumit jeden z podstatných negativních účinků globalizace v zemích centra i blízké periferie.
Nová firemní kultura.
Je zcela přirozené, že k využití efektů sdružování jsou tlačeny především drobné podniky na regionální úrovni. Je ovšem zajímavé, že podobné trendy lze vysledovat také u některých velmi úspěšných, globálně působících společností. Například General Electric charakterizují její vrcholoví manažeři jako „sdružení samostatných středních a malých podniků navzájem jen volně spojených, které však sceluje silná společná podniková kultura . Součástí této kultury je mimo jiné zásada, že „před každým rozhodnutím je třeba vyslechnout názor všech zaměstnanců včetně těch, jichž se téma bezprostředně netýká . „Manažer, který rozhoduje sólově, dlouho manažerem v podnicích General Electric není, uvádí k tomu D. Provazník v Ekonomu 13/1999.
Součástí nového přístupu k roli zaměstnanců v souvislosti s výkonností podniků je také stále rostoucí důraz na zaměstnaneckou participaci, včetně spoluúčasti majetkové. Nedávné studie opět potvrdily finanční a ziskovou výkonnost podniků se systémy ESOP (Employee Stock Ownership Plans) v dnešním americkém hospodářství. Moderní verzí zaměstnaneckých akcií jsou akciové opce, tedy právo zaměstnance na nákup specifického množství akcií podniku za fixovanou současnou tržní cenu v období pěti až deseti let, kdy je tato cena zaručena. Je pak také v zájmu zaměstnanců, aby se akcie jejich podniku během tohoto období zhodnotily co nejvíce.
Tato verze zaměstnaneckých akcií, takzvané podnikové opce, jsou hlavním zdrojem výkonu podniků v Silicon Valley. Četné podniky – od Microsoftu přes Cisco až po Starbucs – transformovaly své manažery a zaměstnance na partnery. Z desítek a stovek z nich se tak stali milionáři.
Také evropská OECD doporučila tak–zvaný Kodex podnikového chování (Corporation Conduct Code), zdůrazňující hlavně zaměstnanecké akcie a podnikové plány akciových opcí. Podnikům se doporučuje, aby vydávaly akcie spolu s podíly na zisku pro své manažery i zaměstnance.
Šance pro lidský rozměr.
V tomto článku byla obrysově nastíněna mnohá rizika a problémy, které přináší současná etapa globalizace pro vyspělé i rozvojové ekonomiky jednotlivých států a jejich občanů. Ke zvládnutí rychle akcelerujícího vývoje je třeba brát ohled nejen na ekonomický, ale i „lidský rozměr rozvoje. Právě tento lidský rozměr je hlavním pozitivem paralelní ekonomiky regionálních sítí malých podniků právě tak jako postupné změny podnikové kultury velkých nadnárodních společností, projevující se ve vztazích vlastníků, managementu a zaměstnanců. Nezbývá než věřit, že prosazování lidského rozměru bude dostatečně rychlé a razantní, aby stačil tlumit a kompenzovat potenciální zničující krize, ke kterým by jinak proces globalizace mohl vést.
