Írán usiluje o systém regionálních vztahů, v nichž by hrál dominantní roli
Vpředvečer prezidentských voleb v Íránu, jejichž první kolo se konalo 12. června, se uskutečnily televizní debaty kandidátů. Byly mimořádně rušné. Na rozdíl od většiny zemí Blízkého východu, v nichž jsou volby pouhou formalitou a jejich výsledek předem známý, v íránském všelidovém hlasování nebývá nouze o překvapení. Navzdory veškerým omezením spojeným s teokratickou povahou státu v zemi existuje určitý politický pluralismus a názory kandidátů se mohou značně rozcházet. Oba poslední prezidenti, Muhammad Chátamí a Mahmúd Ahmadínedžád, navzdory očekáváním zvítězili nad vládnoucími soupeři. V posledních předvolebních dnech na sebe v Teheránu narážely davy stoupenců obou znepřátelených táborů – nejpočetnějších od islámské revoluce před 25 lety. Náhle se ukázalo, že stejně jako v jiných uzavřených autoritářských společnostech i v Íránu zdání nerozborné jednoty klame. A přinejmenším značná část obyvatel si přeje vrátit zemi do mezinárodního společenství. K oslabení pozic nesmiřitelných mulláhů svým způsobem přispěl i nový kurz Obamovy vlády. Připravil je totiž o spolehlivý „obraz nepřítele“. Do popředí volebního boje se tím dostaly reálné problémy íránského hospodářství.
Nejpozději na podzim se íránský problém opět dostane do centra světové pozornosti. Horečnatá diplomatická aktivita bude souviset s pokusy zmírnit konflikt okolo íránského jaderného programu. V USA se uskutečnil zřetelný názorový posun ve vztahu k íránské jaderné hrozbě. Vlivný think tank RAND Corporation nedávno zveřejnil zprávu, která poněkud mění představu o teheránské vládě jako o fanatickém režimu, od nějž nelze očekávat racionální chování. Dle autorů zprávy je teheránský režim spíše nacionalistický a velmocenský než nábožensko-ideologický, a proto jeho chování vcelku předvídatelné. Cílem mulláhů prý není export revoluce nebo nějakých náboženských dogmat, nýbrž regionální vliv. Ve zprávě nalezneme ještě jeden důležitý poznatek: „Íránské výdaje na obranu jsou skromné, nepřevyšují regionální průměr. Ani zdaleka nedosahují úrovně obranných výdajů Saúdské Arábie, Izraele nebo Turecka. Kvůli zaostávání v konvenčních zbraních se obranná doktrína Íránu orientuje na asymetrické vojenské odpovědi.“ Mezi ně patří podpora teroristických uskupení, jako je libanonský Hizballáh, a potenciálně i jaderné zbraně.
Odborníci z RAND Corporation dospívají k názoru, že obvyklé modely chování USA – totální blokace z pozice síly, anebo pokusy o zapojení – v tomto případě nemohou fungovat. Stoprocentní zablokování není možné, neboť Washington není schopen zajistit proti Teheránu jednotnou mezinárodní frontu. Vlastní hru vedou nejen Čína, Rusko a arabský svět, ale i Evropa, která je hlavním obchodním partnerem Íránu. Pochybné jsou i pokusy zapojit Írán do širší spolupráce výměnou za nějaké výhody. Írán na rozdíl od Severní Koreje nemá zájem o velký obchod s USA a nesnaží se, pokud možno draze, prodat vlastní trumfy. Usiluje o systém regionálních vztahů, v nichž bude hrát dominantní roli. Autoři z RAND Corporation navrhují mnohostranný regionální dialog. To sice, jak přiznávají, jaderný problém okamžitě nevyřeší, ale může vytvořit nový, příznivější kontext.
Hlavním problémem všech těchto teorií je časová nouze. Předseda spojeného výboru náčelníků štábů americké armády admirál Michael Mullen nedávno odhadl, že k vytvoření jaderné zbraně potřebuje Írán maximálně jeden až tři roky. Tento odhad nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, ale sdílí jej většina odborníků. S ohledem na vzájemnou nedůvěru je revize vztahů s Teheránem nezáviděníhodným úkolem. I kdyby byla Obamova vláda ochotná riskovat, nezdá se, že by vidině fundamentálních dohod s Teheránem uvěřil Izrael. Francouzský expert na mezinárodní vztahy Dominique Moisi se domnívá, že se izraelský pohled na jaderné ozbrojování Íránu stává neuralgickým bodem problému.
V devadesátých letech Izrael ustoupil mezinárodnímu, především americkému tlaku a zahájil mírový proces s Palestinci navzdory zkušenostem a zásadě spoléhat se v otázkách bezpečnosti výlučně na vlastní síly. Výsledek je dobře známý. Mezinárodní diplomatická úsilí nepřinesla Blízkému východu ani mír, ani stabilitu, zničila však předchozí model vojensko-politické rovnováhy. Nyní v Izraeli roste pocit nejistoty a izolace, který v případě náhlého zvýšení napětí může vyvolat prudkou a nevratnou reakci.
Na otázku, zda je reálné vytvořit regionální systém bezpečnosti, který by všem účastníkům zajistil stejný pocit bezpečí, neexistuje žádná jednoznačná odpověď. Vláda bývalého prezidenta USA Billa Clintona vsadila na diplomacii a nedosáhla ničeho. Vláda jeho nástupce George Bushe věřila v zázračnou sílu demokracie a nedosáhla o nic víc. Současný prezident Barack Obama slibuje, že bude usilovat o rovnováhu sil a respektování zájmů všech zúčastněných. Nikdo však zatím nedokázal, že v této části světa je něco takového možné.
