Pasti, pastičky

Putin utahuje šrouby, ale zahraniční kapitál neodrazuje

Na první pohled je to nepochopitelný rozpor. Ruský prezident Vladimir Putin upevňuje politickou moc Kremlu, potlačuje autonomii regionů a čelí výtkám z likvidace svobody a demokracie. Zároveň láká do země zahraniční kapitál a v podstatě podporuje rozvoj tržního hospodářství. A investoři se do země hrnou. Jedním z posledních příkladů je velká ropná společnost ConocoPhillips, která se rozhodla koupit podíl v ruském Lukoilu.
Nedostávají se zahraniční investoři do takové pěkně nastražené pasti? List Wall Street Journal vtipně připomněl, jak americká firma Standard Oil po bolševické revoluci v roce 1917 investovala do ropných polí v jižním Rusku. Hádejte, jak dopadla… Vladimir Putin ovšem Lenina moc nepřipomíná. Také mediální obraz ruského prezidenta, majícího skryté diktátorské choutky, a když se mu naskytne příležitost, hned utáhne šrouby, je nesmyslný. Putin se potýká s chaosem, který po sobě zanechal jeho předchůdce Boris Jelcin. Putinovým cílem zřejmě není nacionalizace ani tyranie. Je však určitě přesvědčen, že Rusko potřebuje více pořádku. Jsou to právě zahraniční investoři, kteří toto přesvědčení oceňují, neboť dnešní Rusko považují za stabilnější než v minulosti. Podobného názoru je velká část ruské veřejnosti.
Pasti ovšem mohou číhat i na samotného Putina. Co když to s tím pořádkem už trochu přehání? Co když se překročí mez, za níž se cesta k normálním demokratickým poměrů uzavře - alespoň pro blízkou budoucnost? Zdaleka ne všechny výtky vůči ruskému prezidentovi jsou spravedlivé. Lze ale uvítat, že někdo upozorňuje na nebezpečí, která může vývoj Ruska po teroristickém útoku v Beslanu přinést. Autoři dopisu sta světových politiků a intelektuálů mají pravdu přinejmenším v tom, že obavy o demokracii v Rusku jsou ještě mnohem více na místě, než byly v Americe po 11. září 2001. A bylo přece dobře, že i o těch amerických se mluvilo.
Vladimir Putin si zaslouží podporu ve snaze nedopustit rozpad Ruské federace. Ten by mohl vést i k horším scénářům než štěpení bývalé Jugoslávie. Nemá ovšem smysl zastírat ani to, že likvidace nezávislých politických struktur v regionech může vést k dalšímu oslabení demokracie. Rusům nelze jejich dilema závidět: Co je ještě přípustné a nezbytné pro dosažení stability, která povede k pozdějšímu rozvoji svobodné společnosti, a co už zavání diktaturou? Rusové mají před sebou příklad Číny, která se rozjela k velkému hospodářskému boomu i při zachování vlády jedné strany. Bylo by divné, kdyby v této situaci i v Rusech nehlodaly pochybnosti, zda se náhodou neměla dát nejdříve přednost ekonomickým reformám a pak teprve pokračovat s transformací totalitního systému.
Z hlediska zahraničních investorů zatím nejsou na ruském obzoru vidět velké pasti, ale spíše menší pastičky. Když se ConocoPhillips rozhodlo koupit menšinový podíl v Lukoilu, žádalo vliv na rozhodování ruské společnosti. Američtí olejáři chtějí nejen spolurozhodovat o strategii přímo v Rusku, ale také věří, že by se mohli prostřednictvím Lukoilu dostat i do Iráku, kde se Rusové chystali zaháčkovat už za Saddáma Husajna. Conoco slib, že bude mít ve vedení Lukoilu příslušný vliv, získalo. Přesto jsou někteří pozorovatelé skeptičtí. Minoritní akcionáři, kteří vstupují do ruských ropných firem, se prý vždy - dříve či později - zklamou. Rusové se dle této teorie nikdy nehodlají vzdávat rozhodujícího vlivu v tak klíčových oblastech, jako je těžba a zpracování ropy.
Aféra kolem společnosti Jukos a jejího zatčeného šéfa Michaila Chodorkovského nadále šíří nejistotu. Z Ruska přicházelo velké množství protichůdných zpráv, co je vlastně cílem celé akce. Měl být Jukos zlikvidován? Z Moskvy se ovšem ozývaly i hlasy, že Kreml rozhodně nehodlal Jukos položit.
Tady někde je možné hledat ještě jednu past. Ani za silného prezidenta Vladimira Putina se nepřestávají střetávat zájmy různých mocenských struktur. Někdy může být účinné výrazně posílit vliv bezpečnostních složek, které bojují proti hospodářské kriminalitě, korupci či celkovému chaosu. Někdy ovšem mohou tyto složky také někomu pěkně přerůst přes hlavu. Třeba i prezidentovi, který sám přišel z bývalé KGB. Nevíme, zda už se to v minulosti někdy stalo, ale rozhodně si nemůžeme být stoprocentně jisti, že se to nikdy nestane.