Mám pár let odpracováno v mezinárodních institucích a zažil jsem ledacos. Považuji se za silného zastánce Evropy - pro Česko představuje současné uspořádání v zásadě mnohem lepší řešení než alternativy, jež se nabízejí. Jenže ta Komise mi tohle přesvědčení nijak neulehčuje. Její poslední nápady se netýkají ničeho menšího než snahy o nalezení nějakého rozumného „šému“, jak se zachovat civilizovaně vůči přílivu uprchlíků a nespáchat sebevraždu celého evropského projektu.
Poslední návrh se nepovedl přinejmenším v jednom aspektu, a to jak se vypořádat s disentem, tedy se zeměmi, které z jakýchkoli důvodů odmítají kvóty, vhodným ekonomickým nástrojem.
Nevím, jak dobří jsou v Evropské komisi experti na mikroekonomii, ale tentokrát se jim povedl parádní kousek ve výrobě případových studií na téma „perverzní stimuly“, chcete-li něžněji, pak „nezamýšlené důsledky“. Začněme několika příklady, jež pod daným heslem „perverse incentive“ uvádí anglická verze Wikipedie.
Přečtěte si další komentáře autora:
Už první příklad je mimořádně ilustrativní.
Za francouzské koloniální správy trápila dnešní vietnamskou metropoli Hanoj záplava krys. Deratizérů nemaje, vyhlásili administrátoři na první pohled zcela jasnozřivý program, jak se obtížných a nemoci přenášejících hlodavců zbavit - mírnou finanční odměnu za každý krysí či potkaní ocásek. Úspěch se záhy dostavil - ocásků předložených k výplatě bylo mnoho, jediný háček spočíval v tom, že snadnější než potkany hubit se ukázalo je „chovat na ocásky“, protože náklady chovatelů byly zjevně nižší než úsilí na polapení volně žijících jedinců.
Znám i větší příklady perverzních stimulů, které v odkaze zmíněny nejsou, přesto jsou v seriózní historické literatuře doloženy - od relativně benigních, až po opravdu strašidelné.
Na hrůzném konci spektra najdeme opravdu odpudivé příklady. Ve „Svobodném konžském státě“, což je rafinovaný oxymóron používaný pro osobní kolonii belgického krále Leopolda II., se na sklonku 19. století za nesplnění kvóty na dodávku surového kaučuku vyžadovaly usekané lidské ruce, údajně z důvodu šetření draze dovážené munice do střelných zbraní. Výsledkem ubývajících zdrojů přírodního kaučuku byl vznik „trhu“ s lidskýma rukama, jakési paralelní měny nahrazující kaučuk. Kdo nevěří tomuhle odkazu, může si koupit na Amazonu úžasnou knížku Adama Hochshilda „King Leopold's Ghost: A Story of Greed, Terror and Heroism in Colonial Africa (1998)”.
Mimochodem ji vřele doporučuji v rámci všeobecného vzdělání o světě, v kterém nyní žijeme, a o tom, že západní civilizace nemusí být univerzálně přijímána.
Nyní k perverzním stimulům dnešní doby, které mají samozřejmě zcela jiné motivace - smyslem je konat dobro a udržet Evropu pohromadě. To na jejich nezamýšlených důsledcích nic nemění.
V Evropské komisi si povšimli, že kvóty na přerozdělování narážejí na odpor, a tak chtějí nabízet alternativu pro ty země, které z jakýchkoli důvodů nechtějí přijímat vypočtený podíl žadatelů o azyl. V oficiálním dokumentu hovoří o „dočasném solidárním příspěvku“ 250000 eur, který za každého žadatele v rámci kvóty vyplatí nepřijímající země ve prospěch země, kam je daná osoba přemístěna.
Jedna věc je solidarita a férové sdílení břemen, jiná je výše sankce a perverzní stimul v ní obsažený. Čtvrt milionu eur je hodně peněz, dokonce velmi mnoho peněz. Pokud se podíváte na seznam regionů NUTS II podle HDP per capita, zjistíte, že je téměř nemožné dorazit do Evropy, a narazit na region, kde by tato sankce nepředstavovala mnohonásobek ročního HDP. Konkrétně redistribuční pokuta by na Sicílii představovala ekvivalent zhruba patnáctinásobku ročního HDP na obyvatele podle parity kupní síly.
Nedělejme si iluze, známe z vlastní zkušenosti schopnost téměř dokonalého zneužití „chovu sociálně slabých“ na fiskálně drahých ubytovnách v Česku. Za tyhle peníze teprve něco uvidíme. Bude mimořádně zajímavé sledovat, jak se solidarita a férovost v kombinaci s tímhle perverzním stimulem „vyvine“.
