Hledání elixíru mládí je staré jako lidstvo samo a jen mění své podoby. Ty moderní popisujeme v tématu tohoto vydání a určitě se nad nimi dobře pobavíte. Stejně jako nad historickým exkurzem.
Na hledání bájného elixíru je pozoruhodné, že zatím funguje stejně spolehlivě jako jiný odnepaměti úporně hledaný zázrak, tentokrát na výrobu zlata. Ne vždy to však dopadne tak, jako na Rudolfově dvoře: „No prostě nahoru dám švestky, zkvasím to, spálím to, zchladím to, skapu to…“ To je pak docela jiný zážitek než podvazování chámovodů nebo implantace štěpů z opičích varlat. A ani ta omlazovací káva od Bulletproof Cofiee nebude zase takový zázrak. Ale jinak tento omlazovací kámen mudrců dělá stejně jako starší technologie to zlato celkem spolehlivě. Byť nejspíše ani tentokrát to nevydrží dlouho. Na rozdíl od vynálezu Rudolfova alchymisty, který sice stáří spíše přibližuje, než oddaluje, ale vydělává peníze už tisíce let a ještě nějakou chvíli mu to vydrží.
I když třeba tygří masox má ve východní Asii, kde na ty švestky až tak nejsou, také svou letitou tradici a slušně vydělává. Což samozřejmě nemohlo nechat chladnými české podnikatele, kteří postavili vlastní hedvábnou stezku rychleji a efektivněji než strýček Si s Milošem Zemanem.
Čeští chovatelé jsou evidentně významným světovým fenoménem. Kdysi v planetárním rozměru excelovali v rybičkách a nyní přesedlali na větší zvířátka.
Je to sice trochu na hraně zákona a občas i za ní, nicméně z hlediska obyčejného selského rozumu se jeví pro matku přírodu jako nepoměrně šetrnější, když čínský miliardář popíjí tygří víno DOP Máchovo jezero, než aby surovinu sháněl v indonéské džungli. Divoké pruhované kočky mají tudíž nesporný důvod mít rodinu Berouskových v oblibě, jakkoli je to pro ochranáře nepochopitelné.
Úplně jinými zvířaty jsme se zabývali při exkurzi do zákulisí bruselského lobbingu. Analýza lobbistických schůzek vrcholných unijních úředníků se zástupci amerických veřejně obchodovaných společností v porovnání se ziskovostí zadavatelů lobbingu je na jedné straně reklamou pro firmy, které se touto činností zabývají, ale také námětem k zamyšlení, co proboha dělaly firmy evropské, kterým poslední regulace urputně lámou vaz.
Alespoň ve Vídni je zatím, zdá se, vše ještě v pořádku. Tamním barem Nachtasyl prošla pořádná část moderních českých dějin a nestalo se z něj muzeum ani hipsterské bistro, ale dál žije svým životem i s tím odérem cigaretového kouře. Zamrzí, že ze spousty pražských hospod s barvitou historií už skoro žádná nezbyla. •