Jestli u části české populace vyvolalo znovuzvolení Miloše Zemana nějaké frustrace a vnitřní pnutí, není to nic v porovnání s tím, co to udělá se sociální demokracií.
Před patnácti lety to bylo něco jako otcovražda. Při prezidentské volbě odehrávající se hlasováním poslanců a senátorů, jichž měla ČSSD se svými spojenci dohromady dostatek k pohodlnému usazení svého expředsedy do prezidentského křesla, došlo k šokující zradě 27 poslanců, díky níž se stal tehdy hlavou státu Václav Klaus. Tato zrada determinuje Zemanovo chování k naprosté většině vedoucích představitelů ČSSD v posledních patnácti letech. Pamětníci přitom mají pořád snahu zradu zpochybňovat a tvrdí, že za to, co se stalo, si může Zeman sám, protože tenkrát dělal s kandidaturou drahoty a nastoupil až do druhé volby, když v té první nezískal žádný z kandidátů dostatek hlasů.
Zemanovo dítko
Pamětníkům je nicméně jasné, že Zemanovo přesvědčení má reálný základ. I když si na zradu tak trochu tenkrát zadělal sám. V roce 2001, rok před koncem mandátu jeho vlády, sám posadil na partajním sjezdu do křesla předsedy jako svého nástupce Vladimíra Špidlu. Slaboučký muzejník z Jindřichova Hradce měl být jeho nástrojem ve vedení ČSSD, kde měl posloužit k potlačení ambicí mladého Stanislava Grosse, který právě jako správné Zemanovo dítko začal přerůstat svého duchovního otce a měl velkou část funkcionářů strany pod kontrolou. Zemanova představa byla, že se Špidlou a prezidentským majestátem bude i nadále rozhodovat a řídit ČSSD. Jenže Špidla si to spočítal, usoudil, že nechce být prodlouženou rukou Zemana, a přeběhl ke Grossovi a o Milošově osudu bylo nadlouho rozhodnuto.
Jenže máme zde česká rčení a mezi nimi i to, že „každý chvilku tahá pilku“, a také „kdo si počká, ten se dočká“. A tak zatímco se socialistický důchodce cachtal v rybníku na Vysočině, odcházeli jeho zrádci jeden za druhým do politického důchodu. A když prošla přímá volba, nastal čas odvety. Po vítězství přišel pokus o vzkříšení Strany práv občanů a mimoústavní ustavení její vlády po puči proti Petru Nečasovi. Což se ještě moc nepovedlo, protože SPO následné volby naprosto zpackala.
Čtěte komentář Pavla Weikerta:
Nový přítel Chovanec
Kde je ten sever
Ale naštěstí pro Miloše své vládnutí zpackal i poslední významný zrádce u moci Bohuslav Sobotka a se Zaorálkem odeslali ČSSD k hranici volitelnosti. A tak přišel po patnácti letech čas příchodu spasitele. A velká část sociálních demokratů s nadějí vzhlíží na Hradčana před nadcházejícím sjezdem, na němž jim otec zakladatel laskavě vysvětlí, kde je ten sever. A udělí pomazání vyvoleným, kteří je povedou k novým slavným vítězstvím pod jeho přísným dohledem v odlesku čerstvého prezidentského triumfu.
Zemana sice není radno podceňovat. Je ale zcela legitimní klást si otázku, zda nejvěrnější socialističtí zemanovci, jako je Hašek, Zimola nebo už zase Milan Chovanec, jsou opravdu ty správné figury, za nimiž se s nadšením vrátí voliči z vandru k Babišovi, jen protože se s nimi Miloš vyfotí do novin a oni dostanou korýtka v Babišově administrativě. A zda to celé - ať už se to převzetí strany prezidentem povede, či nepovede - neskončí nakonec rozštěpením partaje, která je už dnešnímu prezidentovi ve skutečnosti dávno ukradená.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
