Korespondent časopisu The Atlantic James Fallows nedávno napsal něco, co si myslím také: „Poprvé, co pamatuji, je Demokratická strana organizovanější a soudržnější, méně roztříštěná než republikáni.“
Přesně tak. Vlastně to začalo už během primárek, kdy republikánské startovní pole tvořily vesměs směšné figury. Prezident Obama málem oživil starý obraz republikánů svým selháním v první televizní debatě, ale on i jeho strana se dali rychle dohromady. Demokratická kampaň byla profesionální, zatímco republikáni se chovali jako Keystoneští strážníci z němých grotesek. Politický poradce Karl Rove se postupně změnil ze strašidelného mistra politiky v přeplacené plačící děcko.
Výprodej hodnot
Šel bych ale ještě dál: demokraté dnes vypadají jako přirozená vládní strana. Na druhé straně prezident George W. Bush si vydobyl reputaci tím, že nedokázal prakticky nic udělat správně, pokud šlo o záležitosti vládnutí; zbývala jen politická šikovnost. A i ta už je pryč. Dokonce i zpravodajská média už si zřejmě všimla, že USA nejsou „středopravou“ zemí fantazie. Jsme různorodý národ, etnicky i jinak, v němž se řada liberálních myšlenek stala hlavním proudem.
Přesto, přes všechnu pýchu a tak – tato nová koalice se může snadno rozpadnout, budeme-li ji považovat za samozřejmou. Co je největší nebezpečí? Výprodej demokratických hodnot jako součást velkého smlouvání o rozpočet. Pokud by, dejme tomu, Obama zvýšil věk odchodu do důchodu výměnou za vágní příslib v oblasti daní nebo kdyby udělal z nadávání na deficit hlavní pilíř ekonomické politiky, mohlo by se to všechno zhroutit.
Volební vúdú
Není lehké tomu uvěřit, ale všechno nasvědčuje tomu, že Republikánská strana šla do voleb ve stavu naprostého zatemnění mysli. Netýkalo se to jen diváků Fox News. Celá strana od řadových členů po vedení věřila, že zná pravdu skrytou na nepříznivými výsledky skoro všech nestranických průzkumů a že velké vítězství je prakticky jisté.
Na jedné straně to dává smysl. Současní republikáni rádi odmítají nebo ignorují nepohodlné pravdy, ať už se týkají makroekonomiky nebo klimatické změny. Proč by nás mělo překvapovat, že strana, která po boomu za Clintona a propadu za Bushe stále věří v ekonomii nabídkové strany, se angažuje v jakémsi předvolebním vúdú? Ale přesto – republikáni se dlouho těšili silné reputaci pro svou politickou šikovnost. Jak to jde dohromady? Nejsem sám, kdo věří, že větší část odpovědi na tuto otázku tkví v tom, že vlastně nikdy tak dobří nebyli; měli prostě štěstí.
Bez září
S jedinou výjimkou prohráli republikáni všechny prezidentské volby od roku 1988, pokud jde o absolutní počty hlasů voličů. A v roce 2004 to byly „khaki volby“ poháněné válečnými řečmi, které republikánům pomáhaly.
Představme si, že 11. září 2001 by se nestalo, co se stalo. Můžeme předpokládat, že republikáni by v roce 2002 ztratili Kongres a v roce 2004 Bílý dům a nikdo by nemluvil o permanentní republikánské většině a podobných věcech. Velkou otázkou nicméně zůstává rok 2010, jehož dědictví bude dlouhé, protože dal republikánům šanci zajistit si hrátkami s volebními obvody většinu ve sněmovně. Myslím, že to byla určitá shoda okolností: Obamovy smůly na ekonomický cyklus, chyb jeho týmu a velmi nepřesvědčivé obhajoby zdravotnické reformy. V příštích měsících budeme mít materiál pro mnohem serióznější analýzu.
Čtěte také:
Paul Krugman: Americký útok na objektivitu
Estonský prezident zuří: Ekonom Krugman nás má za vidláky
Paul Krugman: Skutečný Romney přichází
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times
