Hezkých pár bloggerů se pobavilo nad rozhovorem republikánského senátora Marka Rubia v časopisu GQ.
Redaktor se ptal: „Jak stará myslíte, že je Země?“ A Marco Rubio odvětil: „Člověče, já nejsem vědec. Můžu vám říct, co říká psaná historie, můžu vám říct, co stojí v bibli, ale myslím, že to je debata mezi teology, a myslím, že to nemá nic společného s americkým HDP či ekonomickým růstem. Stáří vesmíru má podle mě nulovou souvislost s tím, jak naše ekonomika roste a poroste. (…) Myslím, že rodiče by měli učit své děti, co říká jejich víra, co říká věda. Jestli byla Země stvořena za sedm dní nebo během sedmi ér, vůbec si nejsem jist, jestli na to někdy najdeme odpověď. Je to jedno z velkých tajemství.“
Ignorovat geology
Rád říkávám, že republikáni nechtějí jen vrátit svět před New Deal. Chtějí jej vrátit před osvícenství. Je třeba si uvědomit jedno: jestliže Rubio tvrdí, že otázka stáří Země „má nulovou souvislost s tím, jak naše ekonomika roste“, velmi krutě se mýlí.
Za prvé, věda a technologické vzdělání mají velmi mnoho společného s naší budoucí produktivitou. A kde chcete brát efektivní vzdělávání, pokud by učitelé měli věnovat stejný čas vědeckým poznatkům i postojům fundamentálních křesťanů?
Vezměme to z širšího pohledu. Přístup, který odmítá přijmout nějaký jasný důkaz – a že jich o stáří planety máme! –, pokud je tento v rozporu s jeho předsudkem, se těžko může stát základem pro efektivní politiku. Jestliže budete zcela ignorovat geology, protože jejich závěry a to, co z nich plyne, se vám nelíbí, jak velkou šanci máte, že budete naslouchat rozumným radám ve fiskální a monetární politice?
Příběh vědy
Se zpožděním jsem se začetl do knihy Republikánský mozek od Chrise Mooneyho. Mooney dochází k velmi zajímavým závěrům: osobní slabosti, které si spojujeme s moderním konzervatismem, především nedostatek otevřenosti, dělají z moderní Republikánské strany nepřítele samotné myšlenky objektivního zjišťování. Když je bude zajímat váš názor, řeknou vám, jaký má být; pochybovači nechť mlčí.
Nejvíc mě na celé té Rubiově řeči o stáří planety dráždí, že se přímo dotýká jednoho z mých nejoblíbenějších příběhů vědy. Jde o vznik moderní geologie založené Jamesem Huttonem, klíčovou osobností skotského osvícenství. Hutton se jeden čas živil jako farmář. Proto pozoroval proces eroze půdy. Uvědomil si, že krajina, kterou vidí kolem sebe, může být vysvětlena prostřednictvím stejných sil působících v dlouhých časových úsecích, sil, které tlačí prastaré sedimenty směrem vzhůru a dělají z nich součást dnešních geologických jevů.
Jak mohl vědět, že tato teorie je správná? Nejdříve vyslovil předpoklad, že na některých místech lze najít blízko u sebe zbytky sedimentárních hornin z různých období, z nichž se působením právě těchto sil stali „sousedé“. A vzápětí skutečně taková místa našel.
Otevřená mysl
Jakmile jednou přijmete tezi, že krajina, již vidíme, byla utvořena stejnými procesy, které můžeme v menším měřítku pozorovat každý den, musíte také přijmout představu, že Země je velmi stará.
Proč se mi tento příběh tolik líbí? Asi proto, že je to věda, již může pochopit každý; nespoléhá se na exotické nástroje nebo vysokou matematiku, pouze na otevřenou mysl a dobré pozorování. Je velká škoda, že otevřené mysli jsou dnes v Americe tak vzácné, zvlášť na jedné straně politického spektra.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times
Čtěte také:
