Je na čase se vrátit k euru. Poslední dobou jsem se hodně věnoval americkým volbám, protože to ostatně je moje země; ale zpoza oceánu oči nespouštím. Základní příběh evropské krize je stále týž: v samém základu jde o krizi platebních bilancí, která je dezinterpretována jako fiskální krize; klíčovou otázkou zůstává, zda může pomoci vnitřní devalvace a zda ji lze provést.
Kořeny evropské krize neleží v rozmařilosti vlád, nýbrž v mohutných kapitálových tocích ze zemí v jádru (hlavně z Německa) do periferie eurozóny během dobrých let. Tyto toky živily na periferiích boom a zároveň na jihu závratně zvyšovaly platy a ceny ve srovnání s Německem.
Pak hudba přestala hrát. Kombinace nemocných periferních ekonomik (hlavně kvůli obřím rozpočtovým deficitům) a strachu z rozpadu eura zplodila útok na dluhopisy jihoevropských vlád. Ale kořenem zůstává problém nerovnováhy v položkách příjmů a výdajů. A jakékoli řešení musí zahrnovat postavení nákladů a cen zpátky do latě. To je kontext, v němž je třeba vnímat činnost Maria Draghiho.
Souborem operací LTRO loni na podzim a oznámením výkupu vládních bondů letos v září se prezident ECB dvakrát pokusil omezit dluhopisový úprk a zkratovat smrtící spirálu padajících cen bondů, kolabujících bank a vysokorychlostního útěku kapitálu. Dobře udělal. Pořád ale potřebujete vnitřní devalvaci: ostrý pokles nákladů a cen v porovnání s jádrem. To je pomalý a bolavý proces.
Draghiho boj
Působení bolesti
Jak do tohoto příběhu zapadá spořivost v rozpočtových politikách? Moc ne. Oholit pár drobných ze strukturálního deficitu nijak zvlášť nepomůže dlouhodobé solventnosti země, ani to neposlouží urychlení vnitřní devalvace. Na druhé straně to ovšem zvýší nezaměstnanost a způsobí mnoho utrpení kvůli škrtání v sociálních programech.
Evropa pracuje s falešnou teorií, že jde primárně o fiskální problém. Tato teorie slouží především k uklidnění Německa, které má neustále pocit, že ti líní Jihoevropané unikají nějakému zaslouženému trestu. Důsledkem ovšem je, že se na jihu uplatňuje politika, která působí bolest jen pro samo působení bolesti. Což nás přivádí k otázce: Kdy lidé v postižených ekonomikách jasně řeknou, že víc už neunesou? Zprávy ze Španělska s jeho velkými protesty ukazují, že tento moment se možná rychle blíží.
Skutečně myslím, že si Draghi vede dobře. Sám ale nemůže zařídit, aby vnitřní devalvace fungovala. A také nemůže zachránit Evropu, jestliže si její lídři budou dál myslet, že bezúčelné působení bolesti je solidní politika.
Čtěte také:
Paul Krugman: Romney, chvála Polska a daně
Paul Krugman: O ekonomickém mysticismu
Paul Krugman: Skutečný Romney přichází
Jestliže říkám, že do Španělska a dalších zemí tekly v letech nafukování bubliny spousty peněz, o jakém typu kapitálových toků hovořím? Hlavně o mezibankovních půjčkách. Například německé zemské banky kupovaly dluhopisy vydávané španělskými cajas; cajas pak tyto peníze používaly na úvěrování nákupů nemovitostí. Další formy přeshraničních investic, jako jsou přímé investice firem, byly spíše menšinovou záležitostí. Proto také odvrácenou stranou těchto kapitálových toků byl strmý nárůst zadlužení španělského soukromého sektoru. Je to jasný příběh.
Společná nezodpovědnost
Je to dokonce tak jasné, že pokud někdo chce hovořit o nezodpovědném chování, pak to byla nezodpovědnost sdílená a transevropská. Němečtí bankéři věděli, co španělské banky dělají. Ve skutečnosti na sebe brali slušnou část rizika, když přijímali nemovitosti jako zástavní hodnotu.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times
