V mnoha ohledech je ministr financí George Osborne britskou verzí republikánského viceprezidentského kandidáta Paula Ryana. Ano, je to spíše odlehčená verze – žádná Ayn Randová, prosím, jsme Britové. Ale jiné znaky jsou přítomny v nemenší míře: Osborne je výřečný, má vize, které jsou na kordy se vším, co momentálně víme o makroekonomii, a chvíli byl miláčkem nejen pravice, ale i samozvaných centristů na obou stranách Atlantiku.
Osbornovou velkou ideou v roce 2010 bylo, že Británie se má přiklonit k fiskální askezi teď, teď a nyní i přesto, že ekonomika vězela hluboko v depresi. Všechno bude fungovat, trval na svém ministr, protože přilétne víla Důvěra a všechno zachrání. Kňourajících keynesiánců varujících, že předčasná askeze uvrhne zemi do recese tvaru W, si nevšímejte. Je to zvláštní, ale britské oživení se zastavilo brzy poté, co premiér David Cameron s Osbornem začali svou novou politiku. A země nyní zažívá recesi ve tvaru W.
Byl jsem překvapen článkem ve Financial Times, kde se psalo: „Ačkoli ministr financí trvá na tom, že ekonomika se ‚uzdravuje‘, reportérovi BBC řekl, že v cestě je ještě mnoho překážek, a dodal: ‚Neexistuje snadná cesta ke kouzelnému oživení.‘“ Zní to moudře a uvážlivě, ale je to pomýlené.
Británie trpí nedostatkem poptávky. Mohla by si klidně užít silné (ne kouzelné) oživení, pokud by politická reprezentace přijala kroky, které by stimulovaly poptávku. Právě přesvědčení a víra, že země se nemůže ekonomicky vzchopit rychle, nikoli víra, že může, je základem ekonomického mysticismu.
A krize, která už nyní trvá v Británii déle než ta ve třicátých letech, pokračuje.
Víla Důvěra
Vzpomínky na Bushovu administrativu
John Updike jednou napsal novelu Vzpomínky na Fordovu administrativu. Je to z větší části o sexu v éře „po sexuální revoluci, ale před nástupem mikrobů“. Já chci psát o něčem jiném. O lžích a lhářích, kteří je vyslovují.
Strávil jsem velkou část funkčního období George W. Bushe vyvracením obecného přesvědčení, které tvrdilo, že ač s jeho politikou nemusíte souhlasit, je Bush vlastně přímý a poctivý chlapík. Ve skutečnosti byl velmi nečestný a jediné, co bylo třeba, abyste to viděli, bylo podívat se na jeho ekonomické návrhy a na způsob, jakým je prodával. Viděl jsem pak stejné postupy, když Bush prezentoval válku v Iráku, a bylo mi jasné, že jsme klamáni a sváděni k invazi do cizí země. Proč měl Bush tak silnou reputaci? Protože vypadal jako příjemný, společenský chlap a protože mnoho znalců nedělá skutečnou analýzu politik.
Čtěte také:
Paul Krugman: Pochybný sen Paula Ryana
Nominaci má Mitt Romney v kapse. Bílý dům je ale stále daleko
Ryan: Obama v krizi jen půjčoval, utrácel a plýtval
Užil jsem si za kritiku očividného své. Trvalo to do hurikánu Katrina, než se očividné stalo hlavním proudem.
S Paulem Ryanem je to podobné. Opět je na scéně evidentní podvodník – evidentní v případě, že se dobře podíváte na jeho návrhy. Jenže ulice i média opět ukazují svou víru v moc osobního kouzla a nechtějí to slyšet.
Zdá se ale, že život Ryanova mýtu bude kratší než v případě toho Bushova. I zatvrzelí Bushovi obhájci a velcí krugmanobijci už zřejmě mají dost Ryanových triků, zvláště díky jeho neupřímné řeči na republikánském konventu.
Charakter jako téma
Ryanovou skutečnou základnou není Tea Party. Tvoří ji komentátoři, média, analytici, znalci. Strhněte z něj jeho nezaslouženou reputaci poctivého politického dříče a zbude vám jen další zaslepený ideolog. Ostatně jeho charakter by se mohl sám stát předvolebním tématem. A měl by.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times