Greg Ip, editor listu The Economist, mě nedávno navedl na třetí kapitolu posledního Výhledu světové ekonomiky z pera MMF. V ní je mimo jiné analýza případu, který skvěle sedí na současné pokusy eurozóny uzdravit ekonomiku fiskální askezí a vnitřní devalvací. Jde o britský návrat ke zlatému standardu po první světové válce.
Jak píše MMF, Británie předvedla skutečně velké odhodlání k úsporám: „Aby dosáhla svých cílů, přišla britská vláda s politikou, která kombinovala zásadní rozpočtové úspory a přísnou monetární politiku. Během dvacátých let byl rozpočtový přebytek udržován poblíž sedmi procent HDP. Toho bylo dosaženo rozsáhlým omezením výdajů zásluhou ‚Geddesovy sekyry‘ a zachováním vyšších daňových sazeb zavedených během války. Na monetární frontě zvýšila Bank of England v roce 1920 úrokovou sazbu na sedm procent.“
Je to smutné, ale důvěra v ekonomiku se nedostavila. Británie trpěla dlouhou ekonomickou stagnací už mnoho let před příchodem Velké krize. A neuspěla dokonce ani ve snaze snížit poměr dluhu vůči HDP, protože deflace a pomalý růst převážily nad účinky úspor. Pro Evropu to není dobrá věštba.
Blog Alphaville patřící k deníku Financial Times nedávno brouzdal archivem New York Times, aby zjistil, co lidé říkali a psali o monetární politice v letech 1929 až 1933. Vzešel z toho krásný článek, který je hluboce uklidňující a hluboce frustrující. Uklidňující a frustrující je hlavně to, jak podobné jsou tehdejší diskuze těm dnešním. „Věděli jste například, že lidé měli ve třicátých letech úplně stejné obavy z inflace a tištění peněz, jako mají dnes?“ píše autorka článku Izabella Kaminska.
Britská sekyra
Keynes a Dioklecián
Takže ta uklidňující část: jsem ekonom zaměřený na vytváření modelů a jako takový shledávám oprávnění své existence ve víře, že témata i základní příběhy v ekonomii jsou dlouhodobě neměnné. Ne zcela neměnné – nemyslím si, že bychom měli a chtěli uplatňovat moderní keynesiánskou teorii na Římskou říši za císaře Diokleciána.
Ale dost neměnné na to, aby velké finanční krize, které dělí období několika generací, sdílely celou řadu znaků. Dost neměnné na to, aby past likvidity ve třicátých letech byla pohříchu stejným živočišným druhem jako past likvidity v 21. století.
Jiný pohled říká, že vše závisí na specifikách naší moderní ekonomiky orientované na služby, s globalizovanou výrobou, internetem a vůbec, která je úplně jiná než ekonomika našich dědů a platí v ní jiná pravidla. Ano, když hodně natáhneme měřítka, je to pravda. Jak jsem řekl, diokleciánská ekonomika založená primárně na zemědělství zřejmě byla zcela jiná. Ale Keynesova (a také Rooseveltova) ekonomika, jak se ukazuje, byla té naší podobná dost na to, aby na obě šly uplatnit podobné modely.
Úmyslné zapomnění
A teď ta znepokojivá část: protože už jsme podobné problémy viděli, protože máme modely, které jsou dost dobré na to, aby dávaly smysl tehdy i dnes, je obrovským selháním ekonomie jako praktické disciplíny, že se patláme ve stejných debatách jako naši dědové a děláme tytéž chyby jako oni.
Čtěte také:
Paul Krugman: O ekonomickém mysticismu
Paul Krugman: Hříchy republikánských ekonomů
Paul Krugman: Romney, chvála Polska a daně
Částečně za to může neochota politiků slyšet to, co víme; ale řada potíží je zapříčiněna i úmyslným rozhodnutím mnoha ekonomů zapomenout to, co víme. Následkem je nedostatek jasných a profesionálních rad politikům. A tak odmítáme-li poučení, které nabízí historie, jsme skutečně odsouzeni k jejímu opakování.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times
