Kandidát na post amerického viceprezidenta Paul Ryan se snaží budovat si image seriózního muže. Ti, kteří mu to uvěřili, argumentují mimo jiné i tím, že Ryan musí být vážený muž, protože nadstranická Rozpočtová kancelář Kongresu (CBO) ocenila jeho rozpočtový plán a zjistila, že může vést ke snížení dluhu.
Lidé, kteří říkají podobné věci, nepochopili, jakou hru Ryan rozehrál. Ve skutečnosti CBO neposuzovala politické návrhy obsažené v Ryanově plánu; ani zdaleka neměla dost detailů, aby se pustila do jasného hodnocení. Místo toho se kancelář zabývala důsledky, které by s sebou přinesly Ryanovy vize opatření na výdajové a příjmové straně rozpočtu. Nevyslovila žádné stanovisko, zda jsou Ryanem navrhované cesty vůbec schůdné.
O příjmech se ve zprávě píše: „Příjmy státu mají stoupat od 15 procent HDP v roce 2010 až k 19 procentům HDP v roce 2028 a poté zůstat na této úrovni. Chybí ovšem specifikace konkrétních příjmových opatření, která by tuto cestu vytyčila.“ Pokud jde o výdaje, zpráva CBO uvádí: „Výdaje by podle plánu měly klesat z 12 procent HDP v roce 2010 až k šesti procentům HDP v roce 2021 a poté se pohybovat ve shodě s deflátorem HDP, což by mělo vyvolat další pokles v poměrném vyjádření vůči HDP. Nebyla ovšem specifikována žádná opatření, která by tuto cestu vytyčila.“
Jinými slovy, Ryan si pohrál se systémem. Donutil CBO, aby vydala zprávu, jež v těch, kteří ji nebudou skutečně číst, vyvolá dojem, že potvrzuje Ryanovy plány. Zároveň se ovšem vyhnul tomu, aby CBO hodnotila jakékoli jeho konkrétní návrhy. Jinak řečeno, Ryan si z nás dělá blázny.
Hra se systémem
Peníze a ničitelé
Komentátor magazínu Slate David Weigel učinil nedávno skvělý postřeh. Všiml si, že v roce 2005 během projevu před Atlantovou společností Paul Ryan prohlásil, že jeho pohled na monetární politiku má základ v monologu postavy z novely Ayn Randové Sehnutý Atlas.
Weigel poukázal na tirádu, již v této novele pronese Francisco d’Anconia, dědic měděných dolů. Levicový novinář mu sdělí, že peníze jsou kořenem všeho zla. To d’Anconiu vytočí. Problém, tvrdí d’Anconia, je, že etatisté – zloději a somráci – vidí dolar a myslí si, že mohou a musí peníze přerozdělovat.
„Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé,“ říká d’Anconia, „začnou ničením peněz, protože peníze jsou ochranou člověka a základem morální existence. Ničitelé se zmocní zlata a jako protihodnotu nechají jeho vlastníkům kousek papíru. To zabíjí všechny objektivní standardy a vrhá lidi do náruče nahodilé moci nahodilého jedince nahodile určujícího hodnoty. Zlato bylo objektivní hodnotou, ekvivalentem vyrobeného bohatství. Papír je jen hypotékou na bohatství, které neexistuje, zajištěnou jen zbraní namířenou na ty, kteří mají ono bohatství vytvořit.“
Dvě stě let zpět
Celá ta řeč není jen voláním po zlatém standardu, nýbrž po zničení bankovek a návratu ke zlatým mincím. To mě nutí k otázce: kdy naposledy běžela americká ekonomika více na „podstatu“ než na bankovky? Rozsáhlé zmínky o bankovkách najdeme už ve Smithově Bohatství národů.
Čtěte také:
Ryan: Obama v krizi jen půjčoval, utrácel a plýtval
Romney si za kandidáta na viceprezidenta vybral Ryana
Nominaci má Mitt Romney v kapse. Bílý dům je ale stále daleko
Ale kdy začaly bankovky převládat nad mincemi? V roce 1813 bylo v rukách americké veřejnosti sedm milionů dolarů v mincích a 52 milionů v bankovkách. Takže už před dvěma sty lety jsme měli ekonomiku papírových peněz. A to znamená, že Paul Ryan se chystá přetočit hodiny ne o jedno, ale rovnou o dvě století vzad.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii ©2012 New York Times
