Mnoho lidí poukazovalo na to, že slavná slova Mitta Romneyho o „47 procentech“ se nijak výrazně nelišila od toho, co slýcháme od některých rozhlasových bavičů či komentátorů. Musíme mít ovšem na paměti, že Romney mluvil k finanční superelitě na sponzorské akci a zjevně věřil tomu, co říká.
To je zajímavé. Romneyho řeči o lidech, kteří jsou závislí na vládě a neplatí federální daň z příjmu, jsou zjevně nesmyslné. George Orwell tomu v románu 1984 říkal „prolefeed“: braková informační strava pro široké masy, pro lidi, kteří jsou připraveni v momentu uvěřit, že jsme od věků ve válce s Eastasií. V Orwellově knize se ovšem nepředpokládalo, že stejné hlouposti bude konzumovat i Strana, tím méně její nejvyšší kruhy.
Amerika přerozděluje
Mitt Romney dostává právem za uši kvůli svým slovům o tom, že přerozdělování je neamerické. Samozřejmě že přerozdělujeme, a děláme to ve velkém už po celé generace. Například Medicare je silně redistributivní program: jdou do něj peníze z daní a další výnosy, jejichž výše závisí na výši příjmu poplatníka. Na druhé straně ale poskytuje služby, jejichž cena závisí jen na nákladech na léčbu. Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb!
Takže nikoli, prezident Obama není radikální, když navrhuje, abychom dál dělali to, co už děláme. Skutečnou otázkou je, kolik prostředků přerozdělovat. A je velmi důležité a zajímavé pokusit se pochopit, jak se k tomuto rozhodnutí dochází. Z literatury lze vyvodit následující model:
1. Vláda uvalí na každého daně. 2. Výnos využije na nákup služby, kterou každý dostane. 3. Volič volí stranu, která nabízí pro něj nejvýhodnější poměr daň/služba. 4. Konečný výsledek je obrazem preferencí mediánového voliče.
Něco za něco
Tento model naznačuje, že mediánový volič se bude dožadovat přerozdělování, dokud bude jeho mediánový příjem nižší než příjem průměrný, protože pak ze systému dostane víc, než do něj odvede. Tato podmínka je splněna vždy, protože rozdělení příjmů je vychýleno doprava – existují lidé s příjmy o milion dolarů vyššími, než je medián, ale ne s příjmy o milion nižšími.
Ovšem v takovém případě je třeba se ptát: nebude se mediánový volič dožadovat úplného přerozdělení, v němž jsou celé příjmy zdaněny a přetaveny ve služby? Nebude, kvůli motivacím. Příliš vysoké daně ničí úsilí a snižují celkové příjmy. Takže existuje princip „něco za něco“, který vede k rovnovážné úrovni přerozdělování.
Čtěte také:
Estonský prezident zuří: Ekonom Krugman nás má za vidláky
Paul Krugman: O ekonomickém mysticismu
Paul Krugman: Pochybný sen Paula Ryana
Dobrá, tento model je pěkný, ale selhává tváří v tvář realitě. Už proto, že z modelu lze vyvodit, že vyšší příjmová nerovnost by měla vést k vyšší míře přerozdělování. Ve skutečnosti ale vidíme, že evropské země s relativně největší rovností příjmů přerozdělují mnohem více než USA s velkými příjmovými rozdíly.
Najatý pistolník
Přesto je uvedený model použitelný, přemýšlíme-li o politické realitě. Představte si, že jste najatý pistolník sloužící odpůrcům přerozdělování. Co byste udělali, kdybyste chtěli mediánovým voličům zabránit ve zjištění, že z evropštěji laděného systému budou profitovat? Inu, uděláte všechno, abyste zdůraznili demotivační účinky vysokých daní, zatímco budete přesvědčovat střední třídu, že výhody z vládních programů čerpá někdo jiný než oni. Zároveň uděláte všechno, abyste lidi s nižším příjmem vyřadili z voleb tak, aby mediánový volič měl vyšší příjem než mediánový občan.
Takové úsilí bylo dosud v USA velice úspěšné. Ale pravicoví snaživci jsou zděšeni, že jejich 30leté úspěšné tažení se může chýlit ke konci.
Autor je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii © 2012 New York Times
