Systém výdajových odpočtů je krajně nejednoznačný. Jednotlivé sazby jsou leckdy stanoveny bez ohledu na výdajovou realitu konkrétních profesí
Dát v první lize 200 gólů je pro fotbalistu mimořádný výkon. Davidu Lafatovi se to povedlo. A i když má „jeho“ pražská Sparta v Česku suverénně nejvíc fanoušků, Lafata jich po letošním létě může získat ještě mnohem víc. Pustil se totiž do sporu se státem, respektive se správcem daně o výši svého výdajového paušálu a hlavně: vyhrál. A teď mají díky němu šanci desetitisíce dalších živnostníků, že se k nim stát zachová fér.
Do placení daní se nikdo nehrne, a čím víc vyděláváte, tím méně se vám chce krmit úřední hydru horentními sumami. Jen kolem fotbalu se takových případů řešilo v poslední době několik, namátkou Argentinec Messi, Brazilec Neymar, Portugalec Ronaldo nebo trenér Mourinho. Ty všechny popotahovaly nebo popotahují soudy kvůli daňovým únikům. U nás se v uplynulých letech nejvíc mluví o výdajových paušálech, o tom, kdo je může uplatňovat a kdo ne, a když, tak jak vysoké.
Systém máme propracovaný, ale o nějaké přehlednosti, natož spravedlivosti se rozhodně mluvit nedá. Namátkou: má větší náklady na výkon své výdělečné činnosti uklízečka, která své služby poskytuje na základě živnostenského listu a zpravidla používá úklidové prostředky, smetáky a hadry svých zákazníků, nebo advokát, který se musí celoživotně vzdělávat, kupovat si komentáře k zákonům za tisíce korun a udržovat kancelář v reprezentativním stavu? Těžko se chápe, jaký zásadní rozdíl vidí zákonodárce mezi účetním s výdajovým paušálem ve výši 60 procent a daňovým poradcem, který je v rámci své činnosti oprávněn vést mimo jiné svým klientům účetnictví, ovšem uplatnit si může jen výdajový paušál ve výši 40 procent. Že by měl účetní z nějakého záhadného důvodu šanony a počítačové programy třeba o 20 procent dražší než daňový poradce, jehož činnost je navíc spojena i s vyšší odpovědností? Nedává to moc smysl a není divu, že kdekdo hledá uličky, jak se dostat na vyšší paušál a na dani odvést jen to, co je bezpodmínečně nutné.
Fotbal, to je živnostenská hra
Typickým příkladem je právě Davida Lafata. Jeho případ jsme rozebírali krátce po vynesení rozsudku Nejvyššího správní stanoví ho soudu s Ondřejem Trubačem, partnerem advokátní kanceláře Bříza & Trubač, který se na daňové právo specializuje.
Zajímavé to bylo pro všechny zúčastněné, protože novináři, stejně jako zmiňovaní advokáti nebo daňoví poradci se řadí mezi tzv. nezávislá či svobodná povolání, k jejichž výkonu není třeba živnostenského listu, což s sebou nese automaticky i výdajový paušál ve výši 40 procent.
Přečtěte si autorův komentář ke zdanění práce v Česku:
Minimální mzdy, odvody, volby… a dikobrazi
David Lafata zažádal, tak jako celá řada dalších sportovců včetně fotbalistů, na živnostenském úřadě o vydání živnostenského oprávnění k činnosti „provozování tělovýchovných zařízení a organizování sportovní činnosti“. V rámci této živnosti lze vykonávat také „činnost výkonných sportovců, případně rozhodčích, provozovanou samostatně a za účelem dosažení zisku“, jak její obsahová náplň. Živnostenský úřad mu takové oprávnění bez dalšího vydal. Lafata na jeho základě začal vykonávat činnost profesionálního fotbalisty tzv. živnostenským způsobem. Ato je, oč tu běží. Finanční úřad totiž následně v rámci daňové kontroly přišel s tvrzením, že profesionální fotbalista nemůže být z povahy věci živnostník.
Ale David Lafata živnostníkem je, ostatně na svou činnost má živnostenský list, takže by měl mít možnost uplatnit výdajový paušál ve výši 60 procent z příjmů, kdežto při výkonu nezávislého povolání by paušál byl jen 40 procent. Finanční úřad přišel s argumentací, proč fotbalista nemůže být živnostníkem, ale je právě vykonavatelem svobodného povolání, čemuž v prvním stupni přisvědčil i Krajský soud v Českých Budějovicích. Podle názoru finančního úřadu činnost fotbalisty nenaplňuje například podmínku samostatnosti nejen proto, že vykonává kolektivní sport, ale i proto, že se smluvně zavázal podřizovat se pokynům trenéra a organizačnímu režimu vyplývajícímu z účasti fotbalového klubu v soutěžích. Z pohledu finančního úřadu fotbalista vlastně ani nevykonává činnost na vlastní odpovědnost, což je pro živnost typické, jelikož hráče řídí a o všem de facto rozhoduje klub.
Kolektivní živnostníci
Finanční úřad přišel i s názorem, že uvedené živnostenské oprávnění je myšleno pro sportovce provozující sporty individuální, a nikoli kolektivní. Právní zástupci Davida Lafaty oponovali, že uvedený názor by nepřípustně diskriminoval hráče kolektivních sportů, a kladli si otázku, podle jakého kritéria se stanoví počet hráčů, kteří ještě vykonávají živnost, a těch, kteří už mají svobodné povolání. Jak by byla posuzována například tenisová čtyřhra nebo dvojbob a čtyřbob? Finanční úřad i přes veškeré vznesené protiargumenty Lafatovi doměřil daň apenále převyšující částku jednoho milionu korun. S tím nesouhlasil ani fotbalový kapitán, ani jeho zástupci, a proto případ doputoval až k Nejvyššímu správnímu soudu mimo jiné s odůvodněním, že v případě, kdy je uvedená právní úprava nejednoznačná, nemůže být sportovcům vnucována úprava pro ně nevýhodnější.
To dává smysl, jen by to mělo platit pro všechny osoby samostatně výdělečně činné, ne jen pro sportovce. Copak má opravdu překladatel technických textů, jejichž překlad pak není autorskoprávně chráněný, vyšší náklady než překladatel literárního textu jako autorského díla? Protože na jedno může být pohlíženo jako na živnost volnou a na druhé jako na nezávislé povolání.
Nejvyšší správní soud, jehož rozhodovací praxe je mezi odbornou právní veřejností velmi ceněna, mimo jiné zmínil i své předchozí rozhodnutí týkající se sportovců, ve kterém se řešilo, jestli sportovec (konkrétně hokejista) může být vůbec osobou samostatně výdělečně činnou, jestli náhodou nemůže svoji činnost vykonávat jen na základě pracovní smlouvy. Nejvyšší správní soud došel v daném případě k závěru, že činnost profesionálních sportovců je natolik neujasněná a právně neupravená, že nabízí smluvní volnost v tom smyslu, že záleží na vůli stran, jestli se rozhodnou upravit danou činnost formou pracovní smlouvy nebo formou samostatné výdělečné činnosti, a j e proto vždy třeba vycházet z konkrétního obsahu smlouvy. Jinak co se například povinnosti dbát pokynů jiného - trenéra, manažera klubu atp. - týče, Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedené kritérium nelze přeceňovat, jelikož řídit se pokyny objednatele musí vlastně i každý řemeslník.
Na nejednoznačnost právní úpravy pak upozornil Nejvyšší správní soud i v Lafatově případě, když konstatoval, že „pokud je s ohledem na neujasněnost právní úpravy v zásadě možné vykonávat samostatnou činnost profesionálního sportovce dle § 7zákona o daních z příjmů buďto jako živnostenské podnikání, nebo jako nezávislé povolání, nelze za daného právního stavu daňový subjekt nutit, aby zvolil ten způsob, který je vhodnější z hlediska fiskálních zájmů státu. Pokud stěžovatel vykonával činnost profesionálního fotbalového hráče jako živnost na základě příslušného živnostenského oprávnění, příjmy z této činnosti představují příjmy ze živnosti dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů“.
Nejvyšší správní soud mimo jiné poukázal na logický rozpor v postoji finančního úřadu, kdy finanční úřad na jedné straně registroval Lafatu k dani z přidané hodnoty, kde podmínkou k registraci je výkon samostatné ekonomické činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, a následně mu ten samý finanční úřad doměřil daň s odůvodněním, že tuto činnost samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost nevykonává, a proto nenaplňuje znaky živnosti. Proto Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil a vrátil mu ho k dalšímu řízení, v rámci kterého bude už Odvolací finanční ředitelství vázáno právním názorem soudu, takže bude muset svá předchozí rozhodnutí revidovat, resp. doměřenou daň a penále Lafatovi vrátit.
Kličkování mezi sazbami
Výdajové paušály jsou u osob samostatně výdělečně činných celkem logicky věc populární, protože jim ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob umožňují neuchovávat účtenky a faktury ke každému výdaji, ale uplatňovat náklady paušální částkou, což je pro ně často nejen administrativně, ale především daňově výhodnější. Výše paušálních výdajů stanovená zákonem je závislá na druhu vykonávané podnikatelské činnosti. Nejvyšší výdajový paušál je 80 procent u řemeslných živností, jako je třeba řeznictví, truhlářství nebo kadeřnictví, a v zemědělské výrobě. Pro ostatní živnosti platí zmiňovaných 60 procent.
U svobodných povolání, příjmů z autorských práv a u podnikání podle zvláštních předpisů lze uplatnit výdajový paušál jen ve výši 40 procent a nejnižší 30procentní paušál platí pro příjmy z pronájmů. Zdánlivě to logiku má, v praxi se ale rozplývá, a dokonce se zdá, že si sám zákonodárce říká o to, aby podnikatelé hledali cesty, jak si výdajově polepšit.
Je ovšem nutné dodat, že pro stát jsou paušály v poslední době tak trochu trnem v oku, a tak se snaží jejich výhodnost omezit. Proto budou mít zejména podnikatelé s vyššími příjmy brzy „po problému“. Zákonodárci postupně snižují tzv. výdajový strop, tedy maximální částku, kterou lze u jednotlivých druhů výdělečné činnosti jako náklad uplatnit. Výhodnost těchto výdajových paušálů se tak pro některé příjmové skupiny radikálně sníží.
Paušál pro zaměstnance
V celé diskusi okolo výdajových paušálů se také zapomíná na jejich možné, byť omezené využití pro zaměstnance, jako je tomu v zahraničí, kde může zaměstnanec uplatnit například výdaje za odbornou literaturu týkající se jeho povolání nebo za své další vzdělávání. V rámci určité daňové férovosti by zavedení takových paušálů, resp. možnosti uplatnění nákladů pro zaměstnance určitě stálo za zvážení. Alespoň bychom nemuseli tak často poslouchat řeči o tom, jak živnostníci parazitují na státu a zaměstnancích ajak se mají báječně, když vlastně nic nedělají a jen si výhodně daní své nezasloužené příjmy.
Život sice není spravedlivý, ale zákony ajejich vykonavatelé by takoví být měli, a nejen vůči špičkovým sportovcům. Když nezavolá píšťalka, ale kontrola z finančního úřadu, měla by všem měřit stejně.
Dále čtěte:
