Z hlediska světové ekonomiky byly pravděpodobně zásadní dvě evropské události. Za prvé částečná platební neschopnost Řecka, ke které došlo na jaře. A za druhé masivní zapojení Evropské centrální banky do řešení evropské finanční krize.
Jak to vlastně bylo s údajnou záchranou Řecka? Média a politikové tvrdili, že Řecko bylo zachráněno. Ekonomové většinou konstatují, že nastal částečný bankrot. Jak to tedy bylo doopravdy?
Řecko doopravdy zbankrotovalo – výměna dluhopisů za méně hodnotné naplnila definici částečné platební neschopnosti. Šlo skutečně o kreditní událost typu restrukturalizace dluhů, což je jedna z forem události, které se lidově říká bankrot.
Druhá věc je, že řecká ekonomika se postupně hroutí. Nezaměstnanost mládeže je nad 50 procenty. Jeden z deseti řeckých mladých je již v zahraničí (převážně jde o ty vzdělanější a podnikavější). Ekonomika poklesla ve třetím čtvrtletí 2012 o 7,2 procenta. Zlepšení není na obzoru. Jinými slovy, Řecko je v horší finanční situaci než kdykoli dříve. Recept „vzdejte se své rozpočtové suverenity a uskutečněte brutální úsporná opatření výměnou za finanční záchranu“ fatálně selhal. Řecku by pomohlo islandské řešení: připustit opravdový, očistný státní bankrot, který nevede jen k dalšímu zadlužování. Island, jehož ekonomika se v poslední době výrazně zlepšuje, mimochodem v prosinci bez velké publicity odložil na neurčito přístupová jednání s Evropskou unií.
Druhou dominantní událostí byl dramatický vstup Evropské centrální banky do rozpočtové politiky eurozóny. Kolem otázky, do jaké míry a zda vůbec by ECB měla řešit krizi, se dlouho chodilo jako kolem horké kaše. To ovšem skončilo ve chvíli, kdy Mario Draghi začátkem září prohlásil, že „jeho“ centrální banka udělá „vše pro záchranu eura“. S tím že, toto prohlášení bylo podloženo konkrétním plánem s názvem Outright Monetary Operation.
Velikost programu je teoreticky neomezená. Jedná se tedy o záchranný balíček s neomezenou „nafukovací kapacitou“. To je podstatný rozdíl oproti organizacím typu EFSF nebo ESM, jejichž kapitalizace je omezena na pouhých několik stovek miliard eur. ECB se vzdává seniority a bude vystupovat s ostatními věřiteli na základě principu pari passu. Doposud měla ECB status privilegovaného věřitele. Nyní by banka měla být na stejné úrovni se všemi ostatními věřiteli, takže by nákupy dluhopisů do portfolia ECB neměly odrazovat ostatní.
Šlo o velmi důležitou změnu, jak ukázal zbytek roku 2012. Dluhopisové trhy se podstatně uklidnily. A nutno dodat, že ECB přitom ani nemusela program OMT použít. Zatím. Příběh zůstává otevřený, uvidíme, co přinese rok 2013.
Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners
Čtěte také:
