Časopis Forbes zařadil německou kancléřku Merkelovou na čtvrté místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. V kategorii žen jí udělil dokonce zlatou medaili. Merkelová bezpochyby velkou moc má. Používá ji v něčem správně, ale jindy zase velmi špatně.
Jako příklad poměrně správného použití moci lze uvést postoj Merkelové vůči evropské finanční integraci. Německo nemůže jednoduše bouchnout do stolu a prohlásit: Ať si každý hospodaří za své. To by byl postoj sice správný, ale „neevropský“. Merkelová proto musí postupovat opatrně a diplomaticky.
Kdyby na místě Merkelové byl někdo méně tvrdohlavý, hrozilo by Německu nebezpečí, že se stane evropskou Kalifornií: bohatým státem, který odvádí do federálního rozpočtu tolik, že se sám ocitá na hraně platební neschopnosti. Kalifornie léta balancovala na pokraji bankrotu, protože například v roce 2009 zaplatila do Washingtonu 346 miliard dolarů a zpět dostala jen 264,9 miliardy. Rozpočtový federalismus není od toho, aby pomáhal členským státům v krizi, jak si leckdo naivně myslí. Federální rozpočet je nástrojem moci, nikoli pomoci.
Kdyby Německo mělo mít stejný vztah k bruselskému federálnímu rozpočtu jako Kalifornie k rozpočtu washingtonskému, přicházelo by ročně o více než sto miliard eur. To znamená čistý náklad převyšující čtyři procenta HDP. Představme si, že německý rozpočtový schodek v roce 2012 by nečinil jedno procento HDP, ale hned pět – oběť na oltář evropského rozpočtového federalismu. Člověk nemusí mít nijak mimořádný smysl pro empatii, aby chápal, že něco takového se nemůže líbit žádnému alespoň trochu racionálnímu Němci. Snad s výjimkou nepočetné vrstvy otrlých cyniků, kteří jsou za kariéru v Bruselu schopni prodat vlastní babičku.
Čtěte také:
Hollande a Merkelová: Je jen na Řecku, zda zůstane v eurozóně
Samaras: Odchod Řecka z eurozóny může vyvolat dominový efekt
Merkelová samozřejmě nesmí říci světu pravdu – že rozpočtový federalismus v Evropě nechce, protože je to hloupý nápad. Byla by to hereze proti evropanství. Proto postupuje tak, že hospodářskou centralizaci Evropy podmiňuje nesplnitelnými politickými podmínkami. To je velice chytré.
Nebo to alespoň vypadá chytře: černou můrou by byl scénář, v němž by se politická i ekonomická unie stala skutečností. Představte si československý penězovod v celoevropském provedení a kompetenční spory z let 1990-92 umocněné na 27.
Co však Merkelová pokazila – nerozumí finančním trhům a nikdy nepochopila, jak to chodí se státními dluhopisy. Proto se jí „podařilo“ nafouknout a prodloužit řeckou krizi do celoevropské dimenze. Kdyby nebylo jejích nepříliš kvalifikovaných zásahů, Řecko by bylo již několik let po bankrotu a mohlo by pracovat na své obnově. Šok je lepší než agónie.
Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners
