Převážná část tisku, jenž se nejen u nás povýšil na „hlídacího psa demokracie“, tvořila v prezidentské volbě součást jednoho z volebních štábů. Po jednoznačném výsledku voleb, který představám hlavního proudu neodpovídal, davová hysterie polevila.
I když je jasné, že Miloš Zeman to má u spousty nezávislých žurnalistů a priori polepené. Co je však důležitější, najednou jako by ani nebyla domácí politická témata. Mnohé sdělovací prostředky se tudíž musejí spokojit s drobty ze stolu. Nyní svolávají „boží hněv“ na Miroslava Grebeníčka za to, že si dovolil mluvit o Janu Palachovi jinak, než jak to razí spřízněnější část politického spektra.
Zpravidla se s expředsedou KSČM názorově rozcházím, považuji jej za nesympatický druh konzervativce. Nicméně zde se jej musím do jisté míry zastat. Z nejrůznějších zdrojů, hlavně z přímého vzpomínání Palachových spolužáků, vím a nejsem sám, že nešťastný posluchač VŠE a následně UK byl skutečným radikálně levicovým idealistou.
A také stoupencem myšlenek pražského jara krajně znechuceným jednak takzvanou bratrskou internacionální pomocí Varšavské smlouvy, jednak průběhem nadšenecké brigády v Sovětském svazu a v neposlední řadě společenskou apatií, která po okupaci přišla.
„Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost,“ praví Orwell a my bychom si měli tuto klasikovu proslulou myšlenku stále opakovat. Bolševictví totiž, ať má na povrchu jakýkoli nátěr, je ponejvíce stavem mysli.
Čtěte také:
Grebeníček je neostalinista, komentoval jeho výroky o Palachovi Zeman
Grebeníček zpochybnil Palachův čin, koalice opustila sněmovnu
Palachův odkaz je aktuální i pro nás, říká scenárista Hořícího keře Hulík
Autor je politolog
