Ozbrojený konflikt na Ukrajině byl, je a ještě dlouho bude předmětem mediální masáže. Užívané postupy jsou příležitostně původní, ale pevnou pozici mají i stará dobrá klišé, neboť stále fungují.
„Boj s fašismem“ proto válčí proti „boji s terorismem“, takže se střetává klasický sovětský strašák německého revanšismu s neméně klasickou bushovskou rétorikou. Obzvláště smutné je, když dětinské atmosféře války dobra se zlem podléhají hejna politologů či bezpečnostních analytiků, nebo dokonce samotní inspirátoři zplošťujících nálepek.
K prvním patří odborníci, kteří se před pár dny neskrývaně radovali, že s ukrajinskými povstalci je amen, impérium konečně dostalo tvrdé údery: To se to konečně bude po porážce Gruzie a anexi Krymu s Putinem jednat. Podobně špatně ovšem uvažovali i důležití představitelé západních celků. Ti byli nejprve schopni usuzovat, že Kreml strpí ze zahraničí stimulovaný státní převrat proti spřátelené vládě v Kyjevě. A následně, že se zalekne ekonomických sankcí.
Jenže srazit Kreml na kolena může být vzhledem k profilu a odhodlání jeho nejvyšších předáků obtížné. Bezmála vyloučené je to pak v situaci, kdy jeho protihráči nechápou úplné základy. Promyšlená tvrdost ruské taktiky, potenciálně také velmi nebezpečné pro budoucí vnitřní poměry v Rusku, by se v žádném případě nemohla tolik rozvinout, kdyby neexistovala nepoučenost řady zásadních aktérů ohledně ruských dějin a mentality. Rus odjakživa podezřívá Západ z proradnosti, prohnilosti a zahleděnosti do sebe.
Autor je politolog
Čtěte také:
Příměří na Ukrajině trvá. Strany si vyměňují stovky zajatců
EU v příštích dnech přitvrdí sankce vůči Rusku, dál sleduje vývoj
