Minulý íránský prezident Ahmadínežád se domníval, že v geopolitickém ringu zastupuje supertěžkou váhu. Přecenil se, to ano, ale není sporu o tom, že svaly Teheránu rostou. Pikantní je, že tu správnou stravu mu poskytli hlavně jeho úhlavní nepřátelé.
USA nikdy neakceptovaly islámskou revoluci. Ta těsně po vietnamské válce pořádně zahýbala strategickou mapou Blízkého východu a znamenala novou porážku. Od svržení téměř služebného šáha byly vzájemné oficiální vztahy pod bodem mrazu. Suplovaly je tvrdé politické výpady a propaganda.
Zvláště zpackané války v Iráku a Afghánistánu poskytly Íráncům několikanásobný prospěch. Spojené státy se při nich projevily jako dominantní agresor, čehož se dalo skvěle využít k utužování protiamerických nálad doma i v cizině.
Navíc namísto toho, aby si supervelmoc ekonomicky a bezpečnostně pomohla, tratila. Uvízla ve vyčerpávající bažině vleklých konfliktů, přičemž v Iráku rozdrtila režim, jejž předtím tlačila do chemií prosycené konfrontace s Chomejního Íránem.
Teherán má dnes mezi Eufratem a Tigridem stokrát větší slovo než za Saddámových časů. Také čerstvá smlouva o umenšení íránských jaderných ambicí je pro Peršany druhem vítězství. Vlídnější tváří diplomacie umožnili Američanům vstřícnost bez ztráty květinky.
V prekérní situaci se tím nicméně ocitly Izrael a Saúdská Arábie, dvě země, jež mají společné snad jen nadstandardní vazby na Washington a nelásku k Teheránu. Je nabíledni, že o trvalém zklidnění poměrů nemůže být ani řeči.
Autor je politolog
Čtěte také:
Dohoda s Íránem: kompromis i zrada
