Hlavním problémem českého sportu je podle předsedy Českého svazu tělesné výchovy Pavla Kořana skutečnost, že do něj ze státního rozpočtu neplyne dostatečný objem finančních prostředků. „Český státní příspěvek na sport přepočtený na jednoho obyvatele nás v tabulce srovnávající situaci v zemích EU řadí na třetí místo od konce,“ konstatuje Kořan.
Foto: Profit – Jakub Stadler
Jaká je historie a funkce ČSTV?
Sice se jmenujeme Český svaz tělesné výchovy, ale nenavazujeme na ČSTV, který existoval před rokem 1990 a s nímž býváme zaměňováni. V roce 1990 došlo k zásadní transformaci naší organizace, v podstatě zůstala jen ta zkratka. Jsme servisní organizací, která sdružuje asi 9 260 tělovýchovných jednot a sportovních klubů a 95 sportovních svazů. Zastupujeme zájmy sdružených členů při vyjednávání s orgány státu a vytváříme servis pro jejich činnost – poskytujeme jim právní a ekonomické služby, zázemí pro jejich fungování. Sdružené subjekty si samy řídí svoji činnost. A třetí hlavní funkcí ČSTV je správa majetku.
Toho majetku je poměrně dost. Co konkrétně vám patří?
Do roku 1990 byl vlastně veškerý majetek v dispozici sportovních zařízení vlastnictvím ČSTV, ale při transformaci bylo rozhodnuto, že majetek, který slouží sportovním klubům a tělovýchovným jednotám, zůstane jeho uživatelům. Jedna-lo se o drtivou většinu toho majetku a o jeho nejrůznější typy – od stadionů až po fotbalová hřiště. Těch zařízení je celkem 19 187 a jeho vlastníky je 4 792 klubů a jednot, které se o něj musejí starat po všech stránkách.
ČSTV vlastní 68% podíl na akciovém kapitálu Sazky. To je náš nejhodnotnější majetek, my jsme ale majoritním akcionářem i celé řady dalších společností. Patří mezi ně například Skiareál ve Špindlerově Mlýně, Skiareál v Peci pod Sněžkou a v Harrachově, máme lanovku na Šumavě a dále jsme vlastníky například plaveckého stadionu v Podolí a sportovního centra v Nymburce a v Brandýse nad Labem. Stav našeho majetku se teď chystáme optimalizovat. Tím není myšlen jeho prodej za každou cenu. Na základě jednotné metodiky se teď vyhodnocuje ekonomická přínosnost tohoto majetku. Následně bude provedena analýza významu jeho jednotlivých součástí pro sportovní činnost, a na základě těchto podkladů pak bude rozhodnuto o dalším postupu.
Majetek tedy svazu nechybí, proč je dnes ale méně mladých sportovců než před rokem 1990?
| Pavel Kořan (60) |
| Narodil se 10. března 1950 v Holýšově. Vystudoval tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni. V roce 1980 spoluzaložil triatlonový svaz a stal se jeho předsedou. V roce 1998 se stal místopředsedou Českého svazu tělesné výchovy, tím byl až do dubna letošního roku, kdy byl zvolen jeho předsedou. Ve svém volném čase se věnuje, kromě aktivního sportu, myslivosti, hře na klavír a lovecký roh. Je sběratelem historických loveckých tesáků, studuje staré knihy. |
Systém možnosti dává, ale problémem je počet talentovaných zájemců. Škála možností využití volného času byla před rokem 1990 určitě méně široká a kromě toho bylo víc dětí. Teď se ale dětí zase rodí víc a my bychom na to měli být připraveni. Otázkou však zůstává, jestli jsou děti ochotné věnovat se sportu bez nároku na to, že se z nich stanou úspěšní reprezentanti. Děti jsou lenivější, raději sedí u počítačů. Ale faktem je, že neubylo jen ochoty dětí a jejich rodičů naplno se věnovat sportu, ale zúžila se i nabídka příležitostí k tomu, aby to děti mohly dělat. Také došlo k omezení podpory státu, takže se finanční zátěž související s výchovou mladého sportovce přesunula na rodiče. Problémem začíná být počet kvalitních dobrovolných trenérů, kterých je stále méně. Důvodem jsou také podmínky pro jejich činnost, které nejsou dostatečné.
Znamená to tedy, že mít doma malého sportovce si dnes mohou dovolit pouze bohatí rodiče?
My máme finanční analýzu podpory sportu, ze které vyplývá, že je v České republice význam této podpory podceňovaný. Český státní příspěvek na sport přepočtený na jednoho obyvatele nás v tabulce srovnávající situaci v zemích EU řadí na třetí místo od konce. Český sport je podfinancován. Pokud jde o státní rozpočet, sport je jeho čistým přispěvatelem. Rozdíl mezi objemem peněz, které stát do rozpočtu díky sportu získává, a tím, co sportu vrací, se pohybuje v intervalu od 1,1 miliardy až do 3,8 miliardy korun. Jen z výstavby a provozu arény už získaly veřejné rozpočty téměř 5,4 miliardy Kč. Tělovýchovné jednoty a sportovní kluby jsou přitom minimálně z poloviny závislé na příspěvcích členů, respektive jejich rodičů. Přesto bych neřekl, že sport je pouze pro děti bohatých rodičů, ale pravda je, že nároky na domácí rozpočty rostou.
Není problém také v tom, o čem v roce 2008 mluvil tehdejší premiér Topolánek, že oblast sportu řídí vlastně tři instituce? Uvažovali jste nad tím, že by ekonomické situaci českého sportu pomohlo snížení počtu úředníků?
Pod ministerstva vnitra a obrany spadá jen vrcholová příprava některých našich sportovních reprezentantů. A vrcholový sport je jen zlomek sportovního prostředí u nás. Nemyslím si, že by bylo šťastné soustředit vše do jednoho centra s argumentací, že by tím ministerstvo obrany ušetřilo prostředky třeba na nějakou dělostřeleckou brigádu. Znamenalo by to totiž nenahraditelnou ztrátu zázemí, které mohou jednotlivá ministerstva sportovcům poskytnout.
Ale problém s počtem úředníků tady existuje, to ano. ČSTV má audit vytíženosti a postupnými kroky docházíme k omezování nejrůznějších funkcí. Každý sportovní svaz je ale samostatným právním subjektem a rozhodování o počtu zaměstnanců je jeho svaté právo, do kterého ČSTV mluvit nemůže a mluvit nechce. Jen se občas pousmějeme nad tím, jakou četnost zaměstnaneckých poměrů některé svazy nastavují.
Jak je dnes sport v Česku vlastně financován?
Základním zdrojem jsou členské příspěvky a pak jsou to různé státní příspěvky. Jejich hlavní část jde přes ministerstvo školství. Je to přibližně 1,9 miliard ročně. Přes ministerstvo financí jde zhruba 300 milionů korun, které jsou využívány k zajištění chodu sportovních organizací. To je druhý pilíř financování sportu, a ten je problematický. To, že celkový objem státních peněz, které jdou do sportu, je velmi nedostatečný, uznává i ministerstvo školství.
To jsou všechny zdroje?
Třetím pilířem jsou příspěvky orgánů samospráv, tedy krajů a obcí. Kraje do sportu prostřednictvím různých grantů uvolňují řádově 750 milionů korun ročně. Obce přispívají na provoz a údržbu tělovýchovných zařízení. V tomto segmentu však záleží na vůli krajů a obcí, jak na sport přispějí. Není to koordinovaný zdroj s garancí stability výše příspěvků.
Dalším pilířem jsou pak vlastní zdroje ČSTV. Ty jsou tvořeny naším podílem na výtěžku Sazky a pak dividendami, které získáváme z dalšího akciového kapitálu. Jen ze Sazky jsme například v letošním roce získali 215 milionů korun. Další prostředky ze Sazky plynou i do jiných sportovních sdružení.
A posledním, tedy pátým zdrojem, jsou reklamní nebo sponzorská plnění. Řada reprezentantů má své osobní smlouvy, které velice výrazně kryjí náklady na jejich přípravu.
V souvislosti se Sazkou jste zmínil částku 215 milionů korun, zisk Sazky je ale mnohem vyšší. Co se děje s ostatními penězi?
Sazka skutečně stále produkuje přes miliardu zisku, bohužel je zatížena závazky souvisejícími zejména s výstavbou O2 areny. Pak má samozřejmě další povinnosti vyplývající ze spolupráce s bankami, takže po odečtu všech závazků na akcionáře zbývá stále méně. Pracujeme na tom, aby těchto prostředků bylo co nejvíce, ale není to jednoduché. Sečteme-li všechny položky, Sazka odvádí na veřejně prospěšné účely velkou většinu zisku.
Jak významná je Sazka pro financování českého sportu?
Velmi, ale její situace je problematická. Pro představu – od roku 1993 odvedla na veřejně prospěšné účely, tedy především do sportu a tělovýchovy, přes 15,5 miliardy korun a i v současnosti odevzdává mnohem víc než 20 procent výtěžku, které stanovuje zákon. Stávající loterijní zákon je přitom špatný. Umožňuje totiž, aby se jiné společnosti roztříštily na 15 subjektů jenom proto, aby nemusely odvádět 20, ale jenom pět procent. Pokud přitom nebude Sazce umožněno splácet její obligace, respektive pokud by byla zatížena dalšími odvody mimo sportovní prostředí, bude to znamenat likvidaci tohoto typu zdroje financí pro český sport.
Je podle vás hazard ideálním zdrojem financování sportu?
Funguje to tak v celém světě. Sázkové společnosti přispívají na veřejně prospěšnou činnost. V celé civilizované Evropě jsou sázky a loterie jedním z významných zdrojů podpory sportu. Takže proč by tomu v České republice mělo být jinak? Myslím, že je to v naprostém pořádku.
Co přesně se chystáte udělat proto, aby se zvýšil objem peněz, které do sportu jdou?
Ideální by pro nás bylo, aby si stát uvědomil význam role sportu pro českou společnost. Stát uznává, že je sport v České republice podfinancován. Měl by víc respektovat roli sportu, která je, předpokládám, dostatečně zřejmá, a podporovat sport v daleko větší míře než teď. Samozřejmě ale nejde spoléhat jenom na stát, zvlášť v současné rozpočtové situaci, takže hledáme další zdroje. Důležitou roli může sehrát i loterijníí zákon, jde o to zamezit odvodovým únikům a zajistit, aby co nejvíce prostředků ze sázek a loterií směřovalo do sportovního prostředí. Nikoli profesionálním klubům, ale k mládeži, regionům, sportu na amatérské a místní úrovni.
Jaké například?
České televizi má být s ukončením digitalizace jako veřejnoprávnímu médiu odňato právo reklamy, já se domnívám, že v případě, kdy jí toto právo zůstane, zisky České televize z reklamy by bylo možné dělit nikoliv na třetiny jako dosud, tedy třetina pro kulturu, třetina pro televizi a třetina pro sport, ale na poloviny, tedy polovina pro sport a polovina pro kulturu. Což by pro sport znamenalo významné navýšení příjmů.
