Pavel Maurer v sobě nezapře obchodníka ani při domluvě rozhovoru. Když jsem mu zavolal, automaticky odvětil, že by se mu rozhovor víc hodil před jeho Prague Food Festivalem – byla by to pro něj lepší reklama.
Nakonec rozhovor vznikl v jeho kuchyni a Maurer mu věnoval více času, než jsme se původně domluvili. A dokonce odpověděl i na otázku, která nepadla: jestli je pravda, že za sebe neplatí v restauracích, protože si myslí, že člověk jeho vlivu má dobře jíst zadarmo. „Snažím se s restauratéry moc nekamarádit. Jakmile se od nich jednou necháte pozvat na oběd, hned si myslejí, že jste jejich,“ tvrdí.
Čtěte: Maurerovy dobroty aneb Co se v Grand Restaurantu nedozvíte
Nakonec jsme se společně i zasmáli. To když jsem zmínil, že se mezi restauratéry povídá, že letos v jeho průvodci zvítězila restaurace luxusního hotelu Chateau Mcely, protože se tam vdávala jeho dcera. „Tak to je zajímavé, moje dcera je totiž svobodná! Ale už jsem se setkal se zlou krví. Přitom pro restaurace dělám spoustu věcí i zadarmo,“ tvrdí.
Kolik lidí letos přišlo na Grand Restaurant Festival?
Skoro třicet tisíc, podobně jako každý rok.
Mnozí restauratéři si stěžují, že je pro ně účast na Grand Restaurant Festivalu i na PragueFood Festivalu příliš drahá a nevydělají. Navíc se jim prý festivaloví hosté nevracejí.
Hospodští si vždycky stěžují. Zajímavé je, že si na jedné straně stěžují, my ale současně musíme na obou festivalech restaurace odmítat, protože jejich zájem převyšuje kapacitu. Pravdou ale je, že letos jsme po osmi letech změnili některé podmínky pro restaurace. Například jim necháme větší podíl ze zisku. A že restaurace na festivalech nevydělají? Letos jsem šel během zimního festivalu do pražských i mimopražských restaurací a často se rozčiloval, že při tříchodovém degustačním menu dávají téměř plné porce, což se ani nedá sníst.
Takže jestli někdo neumí udělat degustační porci a hostům servíruje za stejnou cenu plné porce, nemám k tomu co říct. U drahých restaurací, třeba u té francouzské v Obecním domě, nelze čekat, že tam lidé najednou začnou chodit jako do kantýny. Podle našich informací by 60 až 70 procent hostů z Grand Restaurant Festivalu jinak do těchto podniků v životě nevstoupilo. Prostě by se tam neodvážili, protože vědí, že řeknou dobrý den a upadne z nich pětistovka.
Nicméně někteří si řeknou, že jim chutnalo a že přijdou, až budou mít třeba výročí svatby. Taky je poslední dobou patrný trend, že se festivalu více účastní mimopražské restaurace.
Není to i tím, že se ho už nechtějí účastnit některé pražské restaurace? Například podniky Zdeňka Pohlreicha nebo Paula Daye?
Zdeněk Pohlreich se jich neúčastní proto, že má jiné reklamní nástroje, jak naplnit své hospody. On je známý. Zrovna nedávno jsme to spolu probírali. Když jsme dělali v roce 2007 první letní festival na Kampě, tak byl Zdeněk nesmírně rád, že se může zúčastnit. Jako osvícený kuchař tam tehdy přivezl telecí nebo hovězí líčka a měl s nimi ohromný úspěch. Lidé na ně stáli dlouhou frontu a on na tom vydělal spoustu peněz. Byl nadšený.
My dáváme restauracím velkou příležitost, aby se předvedly, ony raketově vylétnou a potom nás opustí, protože se jim už nehodíme. A já je nemůžu nutit, aby se festivalů účastnily dál. Musím říct, že jsem se tím ze začátku trápil; říkal jsem si, proč od nás ti a ti najednou odešli, když my jim děláme takovou reklamu? Náš průvodce je totiž zadarmo…
Úplně zadarmo není. Každý rok posíláte fakturu všem majitelům podniků, které se ve vašem průvodci objeví…
Nikdo ji nemusí zaplatit! Vždy k tomu posílám osobní dopis, kde zjišťuji, jestli jsou ochotni finančně podpořit našeho průvodce, kde jim dělám reklamu. Ať už zaplatí, nebo ne, nijak to neovlivňuje, jestli budou v průvodci zahrnuti. Někteří zaplatí jen za samolepku, jiní třeba za internetovou prezentaci. A někteří vůbec nic.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro
