Menu Zavřít

Pavel Páral: Domácí úkoly si musí každý dělat sám

5. 11. 2014
Autor: Euro E15

Asi málokoho z pozorovatelů ekonomického vývoje překvapila revize předpovědí Evropské komise, v níž předvídá citelné zpomalení růstu ekonomik v zemích eurozóny. Co však trochu překvapuje, je náhlá víra v další zrychlování Česka.

Aktuální předpověď je nesporně trochu diskutabilní, protože naše závislost na exportech zejména do Německa je hodně vysoká, a když Německo pojede na dvojku, tak Česko bude jen velmi těžko řadit trojku. Nicméně určité faktory, které by pro takové překvapení zavdávaly důvod, zde jsou. A jsou to právě důsledky politiky bývalé české vlády, která byla a stále je terčem nespravedlivé kritiky.

Česko drželo rozpočet na uzdě a citelně snižovalo sociální výdaje i veřejné investice. To vedlo k výrazné finanční restrukturalizaci firem jak finanční, tak věcné. Došlo k uzavírání provozů a propouštění, které bolelo a vyvolávalo nespokojenost. Jenže díky tomu jsou nyní české firmy v dobré finanční kondici a po snížení zadluženosti jsou schopny pustit se do investic a dokonce na ně mají i dost volných zdrojů. To může vést ke snížení nezaměstnanosti, zlepšení sociálního komfortu, a tím i ke zvýšení spotřeby domácností, která by právě spolu s investicemi firem mohla nahradit v roli tahouna ekonomiky zahraniční obchod.

Šrotovné a kurzarbeity

K takové restrukturalizaci v zemích eurozóny nedošlo. Jejich vlády šly spíše opačnou cestou šrotovných a kurzarbeitů. Korporátní sektor v eurozóně je proto v horším finančním stavu než ten český a na investice či nabírání zaměstnanců ani nepomýšlí. A tak se znovu a opět zcela chybně mají stát podle představ mnoha evropských politiků hospodářským tahounem veřejné výdaje. A zejména v největších ekonomikách v Německu a Francii. Kritice čelí v současnosti zejména Německo. Berlín by (zejména podle Francouzů a problémových jižních zemí) měl začít sekat dluhy, investovat do své údajně zanedbané infrastruktury a zvyšovat mzdy, a tím stimulovat svůj růst a táhnout poptávku v eurozóně.

Jenže i Němci mají státní dluh vysoko nad bezpečnou hranicí 60 procent HDP a hloupostí, jako je zavedení minimální mzdy či reforma zvyšující citelně určité penze, už nadělali dost. Jakkoli je doporučení investovat do infrastruktury akceptovatelné, tak zdrojem investic by mělo být krácení sociálních výdajů a transferů firmám, nikoli státní dluh. Jenže to by vedlo k dalšímu zvýšení konkurenceschopnosti Německa, zatímco zbytku eurozóny by to pranic nepomohlo. Navíc představa, že přetvořením Německa ve druhou Itálii začne ta první vzkvétat, hraničí s mentální nedostatečností.

Prostě domácí úkoly si musí každý odpracovat sám, jako si je odpracovalo Česko. A pokud tomu brání společná evropská měna, je to řešitelný problém. Ale to je už jiný příběh. Právě ten, jehož vyústění je pro potenciální evropskou prosperitu rozhodující.


Čtěte také:

bitcoin_skoleni

Brusel srazil odhad růstu eurozóny, Česku ale přilepšil

MMF prý po finanční krizi příliš brzy prosazoval rozpočtové škrty

  • Našli jste v článku chybu?