Už je líp, pochvaloval si Andrej Babiš po schválení státního rozpočtu na příští rok. Mohl ještě dodat podle feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“ A ještě za záporný úrok.
Vláda se totiž ani nepokusila udělat třeba jen maličký krok pro stabilizaci veřejných financí a utrácí především na poli sociálních úplatků svým voličům více, než o kolik poroste ekonomika. Řeči, že za určitých okolností by mohl být někdy po roce 2017 český rozpočet vyrovnaný, jsou jen a pouze politickou deklarací, protože schválená verze rozpočtu i pro roky 2017 a 2018 počítá s deficitem kolem jednoho procenta HDP, tedy kolem čtyřiceti miliard korun.
Deficit v příštím roce ve výši sedmdesáti miliard pak je zcela totožný s očekávaným letošním schodkem, který nedosáhne plánovaných sto miliard korun, protože růst bude oproti očekávání více než dvojnásobný – nějakých 4,7 procenta. A to se projeví o více než třicet miliard vyšším výběrem daní.
Tenhle bonus, s nímž se původně při sestavování rozpočtu na příští rok nepočítalo, přiteče samozřejmě i příští rok. K tomu můžeme připočíst dalších třicet miliard daňového výnosu z růstu ekonomiky o očekávaných 2,5 procenta. A ještě dalších dvacet miliard, protože souhrnná daňová kvóta stoupne o půl procentního bodu na 33,5 procenta HDP.
Další sekera
Když to všechno spočítáte a řeknete si, že v dobách růstu by výdaje rozpočtu neměly růst více, než roste ekonomika, tak zjistíte, že by mohlo být hospodaření státu příští rok po dvaceti letech takřka vyrovnané, a v letech dalších dokonce přebytkové. Místo toho zasekneme opět sekeru ve výši necelých dvou procent HDP.
Letošní sestavování rozpočtu se tak dá srovnat jen s volebním rokem 2006, kdy při běsnění Paroubkovy vlády za spolupráce opoziční ODS došlo k navýšení mandatorních výdajů o sedmdesát miliard korun. A to je přesně ta událost, ke které dospějeme, pokud budeme hledat důvody, proč fiskální utahování ve finanční krizi muselo tolik bolet.
Řekněme si otevřeně, že ani tímto rozpočtem nastavené výdaje nejsou dlouhodobě udržitelné. Potíže se začnou projevovat i bez toho, že bychom se dočkali nějaké nové velké recese. Například současné velmi nízké úročení státního dluhu je jen odrazem velmi nízké inflace, která se pohybuje lehce nad nulou.
Pokud inflace vzroste nad dvě procenta, jak by se mělo stát podle prognóz do dvou let, stoupnou i úroky ze státních dluhopisů. Vyšší úročení téměř dvoubilionového státního dluhu adekvátním způsobem, tedy o dva procentní body, prodraží obsluhu dluhu o čtyřicet miliard korun.
Babiš se Sobotkou hasit nebudou
Že se tak stane dříve nebo později, je stejně jisté jako to, že po zimě přijde jaro. Současný ministr financí a premiér zřejmě počítají s tím, že u toho už nebudou a budou moci nadávat zase na toho hasiče, který bude hasit, co ti dva rukou nerozdílnou nyní podpalují. O sociálně slabé, kteří to opět odskáčou nejvíce, pak jde až v poslední řadě.
Ve srovnání s touto nezodpovědností je pak jen drobným detailem, že výdaje na platy státních zaměstnanců rostou o devět procent, protože se počítá nejen se zvyšováním tarifů, ale i s nabíráním tisícovek nových lidí, takže lze počítat s vysokou akcelerací mezd ve státním sektoru v dalších letech.
Pokud bude vývoj mezd odpovídat tomu, co se má odehrávat v podnikatelském sektoru, představuje to každý příští rok minimálně pět až šest miliard korun navíc.
A po přijetí zákona o státní službě se takřka nedá pohnout se systemizací, takže každá další vláda, která by snad chtěla racionalizovat a zlevňovat správu a provoz státu, narazí hlavou do zdi. Podobně absurdní pak je, že sociální výdaje rostou nikoli podle možností státu, ale podle soukromého úsudku paní ministryně Marksové a nikdo to neřeší.
Čtěte také:
Miroslav Kalousek: Odpovědná opozice si musí přát schválení rozpočtu
Premiér s odbory podepsal vyšší kolektivní dohodu státní služby
