Fiskální ústava, tak jak se o ní diskutuje v evropských zemích a jak se ji pokouší aplikovat tato vláda, je takové zvláštní zvíře. A je třeba si hned na začátku říci, proč a zda vůbec ho chceme chovat. Český přístup ovšem spočívá spíše v tom, že po nás něco chce EU, tak to nějak ošulíme a budeme si dělat, co chceme. Jako vždycky.
Tomuto přístupu odpovídá i to, o čem se debatovalo ve vládě. Ale ono je to celé trochu jinak. Dluhovou brzdu si vyžaduje situace, v níž se ocitly evropské demokracie po letech budování takzvaného sociálního státu, při němž se z nadpoloviční většiny voličů stali klienti státu: lidé závislí na dávkách, dotacích, subvencích či platu od státu a jeho složek.
Došlo k situaci, kdy krátkodobé výhody této většinové skupiny mají větší politickou váhu než dlouhodobá stabilita země. A voliči se podle toho chovají u voleb, což vede k tomu, co se odehrálo v Řecku natvrdo, ale co se méně halasně odehrává ve většině evropských zemí.
Sociální transfery polykají více peněz, než je možné sehnat z běžných příjmů v letech nízkého růstu HDP. Ale i při růstu relativně vysokém, jako je momentálně ten český, jsou veřejné finance v extrémním deficitu. A řekněme si otevřeně, že deficit v řádu mnoha desítek miliard je v našich poměrech neomluvitelný.
Proto se jeví jako racionální a odpovědné vůči našim dětem omezit rozpočtovou suverenitu politiků nějakým ústavním rámcem a nezávislou kontrolní institucí, která by limitovala onu fatální volební korupci. Není to záležitostí politickou ve smyslu pravého či levého přístupu k veřejným financím. Nezáleží, zda se vláda rozhodne řešit raději příjmy, nebo výdaje. Jen to prostě musí řešit a ne donekonečna odkládat. Je to skutečně jen a pouze věc odpovědnosti.
Vysoká dluhová hranice
Návrh, který projednává vláda, projevem fiskální odpovědnosti není. Je z něj na tisíc mil cítit snaha vyhnout se jakýmkoli omezením rozpočtové suverenity vládní většiny ve sněmovně. Ústavní část, která vyžaduje kompromis mezi koalicí a opozicí, je zcela vágní. Stanovuje hranici zadlužení ve výši 55 procent HDP jako bod, za nímž se má něco dít. Co se má dít, už určuje prostý zákon, který je možné schválit prostou většinou. Hranice je na české poměry vysoká. Dnes dluh dosahuje 44 procent HDP, takže Sobotka s Babišem jej mohou v klidu ještě o čtvrtinu zvednout brzda nebrzda.
Navíc prováděcí zákon po dosažení hranice předepisuje vládě opět velmi vágní povinnosti bez nutnosti předkládat nadále jen a pouze vyrovnané rozpočty, a hlavně neobsahuje žádné sankce. Způsob jmenování rozpočtové rady pak slibuje pěkné politické kšeftaření, ale nikoli vytvoření skutečně nezávislé instituce kontrolující vládu a její hospodaření. Tohle prostě není ani krok dobrým směrem. Mezinárodní srovnání jasně dokládá, že udělat z fiskální brzdy do této míry toaletní papír si nikdo jiný nedovolil.
Čtěte také:
Senát odkýval přistoupení Česka k fiskálnímu paktu, schází souhlas poslanců
Babiš zmírnil finanční ústavu, dluhovou brzdu posunul až na 55 procent
