Současná podoba eurozóny povede k sebezničení. To už netvrdí jen euroskeptici, ale Evropan z nejkovanějších, francouzský ministr hospodářství v socialistické vládě Emanuel Macron. A vehementně se dožaduje mohutných transferů. „Silní musejí pomáhat,“ prohlašuje.
Že měnová unie složená ze zemí se silně odlišnou ekonomickou výkonností může fungovat jen při masivních rozpočtových transferech, bylo známo každému ekonomovi dávno před stvořením eura. Na veřejnosti se o tom mlčelo, protože mezistátní rozpočtové transfery byly politicky nemyslitelné.
A Francouzi si po svém politickém úspěchu, tedy udržení Řecka v eurozóně navzdory Německu, zřejmě myslí, že teď už to tak nemyslitelné není. Ostatně půjčky Řecku jsou tak jako tak nakonec jen rozpočtovými transfery. Jen se jim říká půjčky. A tak Paříž hned tlačí na pilu a zavádí hospodářskou vládu eurozóny, která má být tím, kdo bude ony transfery řídit.
Objektivně vzato to má svou logiku. Když nebude společný rozpočet eurozóny, tedy nepotečou peníze od bohatých k chudým, nebude euro fungovat a chaoticky se rozpadne dříve či později. Teď jen si říci, kdo má platit a kdo dostávat. Definice těch „silných“, jak o nich mluví Macron, není až tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Tím silným by se totiž měla zřejmě cítit především Francie vzhledem ke svému HDP na hlavu.
Francie nemá z čeho brát
Jenže ouvej. Ono totiž není moc z čeho brát, protože francouzské veřejné finance jsou katastrofální. Jejich deficit dosahuje více než čtyř procent HDP a bude tomu tak i v příštích letech; země se nehodlá vrátit do kdysi dohodnutého tříprocentního limitu. Pokud by přerozdělování dosáhlo zhruba deseti procent HDP, byla by sladká Francie za pár let v situaci dnešního Řecka. Nebo jsou snad Francouzi připraveni utahovat si opasky kvůli Portugalcům a Španělům a na transfery našetřit na úkor jiných domácích výdajů?
A deset procent je hodně mírný odhad potřeb. V USA teče přes federální rozpočet zhruba pětina HDP. Na rozdávání má málokdo, a když už jako Německo nějaký přebytek má, tak se stará o vlastní, většinou příliš vysoké státní dluhy, protože ve většině zemí pochopili, že donekonečna se zadlužovat nelze a dokonce i státní dluhy je třeba občas trochu splácet.
Francouzské sebevědomí při prosazování Spojených států evropských navzdory názorům Evropanů je poněkud úsměvné, zvláště když zcela bez skrupulí žádají nejen peníze, ale také ochotu nastěhovat do svého sousedství migranty, které sami vyslali na cestu svou vlastní válkou s Kaddáfím v Libyi a vlastní azylovou politikou. A ministr zahraničí Laurent Fabius neváhá peskovat demokraticky zvolené vlády za to, že nechtějí akceptovat jím nadiktované uprchlické kvóty. Rozchod Paříže s realitou v Evropě je tak dramatický, že to vypadá, jako by francouzská vláda už delší čas úřadovala na Marsu.
Čtěte také
Francie představila plán na podporu protestujících zemědělců
