To, co nežije, hnije a rozpadá se. A naše věčně se integrující Evropská unie dostala migrační krizí a autonomní politikou Německa zřejmě ránu z milosti, když už v poslední řecké krizi bylo zjevné, že je v posledním tažení. Ještě se to bude chvíli tajit (jako smrt Brežněva), ale příznaky jsou viditelné.
Patří mezi ně nejspíše i překvapivě měkké rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) z počátku prosince. Trhy čekaly výrazně razantnější uvolnění měnové politiky. Vedení ECB vysílalo jasné signály, že ekonomika eurozóny potřebuje dostat další a silnější impulz. Ale nestalo se a je dost pravděpodobné, že je to odrazem politických rozporů členských zemí.
Státy jižního křídla a Francie v poslední době zcela rezignovaly na strukturální reformy a fiskální úspory a dožadují se, aby za ně jejich problémy vyřešila ECB měnovou politikou. Severní země vědí, že to tak nefunguje a perspektivně to vede jen ke skrytým a mohutným fiskálním transferům ze Severu na Jih, a to odmítají akceptovat. Ekonomiku eurozóny čeká zlé období a nebude krátké ani prosté lokálních krizí způsobených podstatou fungování společné měny.
Už se to sype
Jednu takovou momentálně prožívá Finsko, dlouhá léta evropský premiant v inovacích, technologiích, fiskálu i správě státu. Stačil pád Nokie a problémy dřevařského průmyslu namíchané s nemožností využít adaptačního mechanismu plovoucího kurzu a jsou tu potíže, z nichž nebude vůbec jednoduché se dostat.
Padesát tisíc Finů se tak podepsalo pod petici požadující vypsání referenda o vystoupení z eurozóny. Referendum by sice musel schválit parlament, což nejspíš zatím neudělá, ale vnitřní devalvace, kterou bude muset Finsko projít úplně stejně jako Řecko, udělá s politickými postoji v zemi hodně.
Přečtěte si: Fixit? Finsko může být první zemí, kde se bude hlasovat o opuštění eurozóny
Přes moře v Dánsku zase v jiném referendu voliči odmítli přijmout více než dvacet směrnic EU týkajících se policejní a justiční politiky a spolupráce v těchto oblastech s bruselskými institucemi. Jednoznačně nechtějí už žádné pravomoci svěřovat Bruselu, a obzvláště ne v této politicky citlivé otázce.
Do toho přijde Nizozemsko, evidentně v nějaké tiché dohodě s Německem, s testovacím balonkem v podobě „minischengenu“, kdy by volně prostupné hranice fungovaly jen mezi Rakouskem, Německem, Nizozemskem, Belgií a Švédskem, jako nátlakovou hrou na zbytek Evropanů, aby se vzdali suverenity a podřídili se proimigrantské azylové politice těchto zemí. Představa, že na toto vydírání někdo přistoupí, může být jen plodem bezradného zoufalství eurofederalistických inženýrů tváří v tvář politické realitě.
Volby na dohled
A pod těmito tektonickými zlomy již bublá láva – v podobě nejprve regionálních a zemských voleb. A o rok později i voleb nejdůležitějších. Nejdříve ve Francii, kde má Marine Le Penová našlápnuto k historickému úspěchu. A příští rok na jaře volby v důležitých zemích Německa, kde Alternative ?ür Deutschland může totálně otřást politickou scénou. Přinejmenším na východě země se bude muset podílet na moci a tradiční strany mají už teď opocená záda. Na to, že po volbách do Bundestagu v roce 2017 nezůstane v Německu kámen na kameni, lze s úspěchem sázet už dnes.
To, že jsou passé jakékoli představy o společné azylové a imigrační politice, je asi jasné každému, kdo čte noviny. Stejně je ale konec se všemi fiskálními pakty a bankovními uniemi směřujícími k mohutným rozpočtovým transferům ze Severu na Jih a společnému ručení za státní dluhy. Tím se docela výrazně snižuje i udržitelnost společné měny v delším než střednědobém horizontu. A skutečnost, že bruselská administrativa v této situaci přijde s novelou směrnice o zbrojních průkazech, která je bude vyžadovat i od majitelů stříkacích pistolek, jen prokazuje, že cesty zpátky není.
Čtěte také:
Minischengen? Přesně to teroristé chtějí, myslí si Zeman
Juncker: Schengen je v kómatu, je nutné ho vzkřísit
Evropské centrální banky prý v tichosti tiskly stovky miliard eur