Kvalitou výkonu státní správy ve světě zrovna neexcelujeme. A to už dlouhá léta. Kde se vzala představa, že tenhle problém vyřeší služební zákon, je těžko říci. Každopádně ho díky současné vládní koalici a tlaku Bruselu máme a teď budeme muset být svědky toho, jak se ta představa proměňuje ve smutnou realitu.
Když si ministr dopravy Dan Ťok vytáhne do pozice náměstkyně přikryté jistotami služebního zákona pohlednou blondýnu, která mu ještě nedávno dělala ve Skansce asistentku, asi to Bruselu vadit nebude. Nicméně jistými byzantskými manýrami to bezpochyby zavání, a že by to byl projev polepšování výkonů úřadu, si asi moc lidí myslet nebude, i když jistě nelze vyloučit, že ta paní umí vše, co umět má.
Kamarádi vpřed
Každopádně přibývání náměstků na ministerstvech, zřizování sekcí a obsazování teplých místeček je momentálně aktivitou, kterou žijí horní patra centrálních orgánů. Děje se tak jako vždycky, tedy hezky po stranické a kamarádské linii. A dlouhá léta s tím nepůjde pohnout, protože ti lidé získávají mimořádně silnou pracovněprávní ochranu a jistotu pravidelně zvyšovaného platu.
Pro člověka z privátního sektoru, který se střetává s ministerskými úředníky a jejich velmi proměnlivou pracovní výkonností, je pak požadavek úřednických odborů na plošné zvýšení platů o čtvrtinu právě z důvodu, že se z nich stává privilegovaná, nedotknutelná kasta, něčím jako červená muleta pro býka v toledské aréně.
Cesta ke kvalitní státní správě prostě nevede přes definitivy, tabulkové platy a generální ředitelství státní služby. Nic z toho není garancí ani nepolitičnosti úředníků, a vůbec ne jejich nezkorumpovatelnosti. V tomto případě je dokonce opak pravdou, protože čím je židle pevnější, tím větší prostor dostává drzá lidská chamtivost. Mýtus o zlých politicích nutících nebohé bránící se úředníky k manipulaci se státními zakázkami v mnoha minulých letech může přežívat jen mezi lidmi, kteří o skutečném chodu úřadů nevědí vůbec nic.
Moc úředníků
Zásadním problémem naši státní správy je ve skutečnosti fakt, že úředníků je moc. A jak ví každý znalec Parkinsonových zákonů, „množství úředníků je nepřímo úměrné množství práce, kterou vykonají“. Skutečnost, že čím je více úředníků, tím více se zaměstnávají navzájem a méně se starají o to, co od nich daňový poplatník ve skutečnosti potřebuje, opravdu není jen vtípkem satirika, ale empiricky doložitelným faktem. Služební zákon ale zavádí velmi koženou systemizaci, která bude i osvícené politické vládě bránit v racionalizaci státní správy a zvyšování její výkonnosti. Prostě propouštět se nesmí.
A druhým problémem je systém odměňování, který ve své tabulkové podobě nemůže odrážet skutečnou výkonnost a důležitost konkrétního úředníka. A už vůbec nemůže reflektovat skutečnost, že někteří státní zaměstnanci vykonávají pro stát práci, za niž v soukromém sektoru náležejí mimořádně vysoké odměny. Týká se to například právníků či lidí zabývajících se finančními operacemi na ministerstvu financí, ale i některých dalších. A tak to, co se dnes děje na úřadech a co je pro úředníky jistě úžasným krokem vpřed, jsou pro daňové poplatníky dva, možná tři kroky vzad.
Čtěte také:
Depolitizace státní správy se projeví příští rok, říká superúředník
Platy ve veřejné správě rekordně rostou, překonaly předkrizovovu úroveň
Odměny pro úředníky nepřekročí 25 procent ročního platu, rozhodla koalice
