Koupíte si firmu, ta si půjčí od bank spousty peněz, vy tyto peníze z firmy vyvedete v nevýhodných obchodech i s podstatnou částí hodnotného firemního majetku a pak společnost necháte zkrachovat. Věřitelé zapláčou, lidé přijdou o práci, vy pohádkově zbohatnete. Pro takové obchody jsme v Česku vymysleli termín tunel, byť to ani náhodou není praxe vzniklá a různými šíbry využívaná pouze u nás.
Nicméně pokud to někomu připomíná aktuální příběh OKD a jejich vlastníka, na burze kotované společnosti NWR, nemá cenu předstírat, že ta podobnost je čistě náhodná. V posledních týdnech se zdá, že už vidíme na konci tunelu světélko. Není to ale světélko naděje, nýbrž definitivního probuzení do kalného rána po divokém flámu a také pochopení toho, co se s černouhelnými doly na Ostravsku vlastně stalo.
NWR tento týden upozornilo své věřitele, že buď odepíší nějakých pět miliard ze svých pohledávek, anebo firma prodá všechny své ekonomické aktivity. A všichni vědí, že i když se cokoli prodá, k výnosu z prodeje se věřitelé dostanou jen těžko. Tady přece vůbec nejde o to, že se ceny černého uhlí propadly a že není moc nadějí, že se zase vzpamatují a těžba se bude opět vyplácet.
NWR má dluh ke třiceti miliardám korun. Ten dluh vznikl téměř výlučně po převzetí dolů finančníky Zdeňkem Bakalou a Petrem Kadasem. Že by tyto peníze byly použity k investicím vedoucím ke zvýšení produktivity a snížení nákladovosti těžby či ke zpřístupnění nových zásob uhlí, nelze nijak doložit. Ale do výkazů a smluv privátní firmy samozřejmě nikomu kromě akcionářů nic není.
Každopádně pokud by součástí firmy zůstalo 44 tisíc hornických bytů, byla by to hodnota schopná zalepit všechny dluhy. Ale tato hodnota tam není. První věcí, kterou Bakala s Kadasem po převzetí OKD udělali, bylo to, že byty vyvedli do jiné své firmy a pěkně je podojili. A rovněž zatížili desetimiliardovým dluhem. Naposledy si před pár týdny vytáhli z RPG více než čtyři a půl miliardy korun. A zdá se, že tenhle pár je ochoten dotáhnout své drancování do konce.
Standardní statutární orgány by v situaci, kdy vidí, že firma není schopna splatit své závazky, vyhověli dikci zákona a požádali soud o prohlášení insolvence. Jenže to by soud ustavil insolvenčního správce a orgány už by z firmy nevyvedly ani eurocent. A tak se raději pohybují na hraně zákona, možná dokonce až za ní.
Věřitelé nyní mohou možná naivně doufat, že Bakalovi bude těch pět odpuštěných miliard stačit a firma skutečně projde nějakou restrukturalizací, po níž zbytek svých závazků splatí. Hledat v historii Bakalova podnikání nějaký důvod k takovému optimismu však musí být pro poučené investory dost obtížné.
Čtěte také:
Z investice do NWR zbyly jen drobné. Akcie za šest let padly o 98,5 procenta
