Řecký ministr financí Varufakis vyrazil do Evropy, aby šířil povědomí o svém novém „chytrém dluhovém inženýrství“. Jeho podstatou je uznat existenci dluhu, ale zaonačit to tak, že se nejen nemusí splatit jistina, ale ani s těmi úroky to nemusí být tak horké. Autorovi tohoto textu to připomíná jednoho ze štamgastů jisté pražské pivnice, který s oblibou říká: „Dáme si pár inženýrů a budeme chytří.“ Ani tohle „chytré inženýrství“ není příliš sofistikované.
Vychází ze dvou prostých faktů. Že řecký dluh nebude nikdy splacen, což věděli všichni eurozáchranáři přesně v okamžiku, kdy poslali na onu záchranu první euro. A druhou skutečností je, že tento fakt je v Evropě tabu. Nesmí se o něm mluvit ani potichu jako o lordu Voldemortovi v Bradavicích. A zvláště ne v Německu. A Řekové, jimž jako by lstivost a lhavost byla vlastní od časů obléhání Troje, tuto situaci samozřejmě umějí využít do posledního detailu.
A tak , která tone v nevyléčitelném socialistickém přesvědčení, že ekonomice vždy a všude nejlépe pomohou státní investice. Nikoli nějaké „drastické“ reformy jako snižování počtu státních zaměstnanců, rozhýbání trhu práce nebo posilování osobní odpovědnosti za zajištění vlastního stáří. V mnoha zemích Řekům dobře rozumějí.
Když bude růst, tak se přece nejen budou splácet dluhy, ale všem blude blaze a tepelně upravené měkkozobé ptactvo bude létat samo do úst. Všichni budou přesvědčovat Němce, kteří si to nemyslí, že nový řecký král má opravdu krásné nové šaty, nebo spíše nový řecký chiton, přestože se tomu tupému Nibelungovi pořád zdá, že je nahý. A budou to dělat tak dlouho, až Nibelunga přesvědčí. A on akceptuje, že těch 320 miliard eur budou Atény obsluhovat, hned jak jim ekonomika bude vzkvétat, což vzhledem k řecké praxi ve statistice nepochybně nebude nikdy.
Důstojnost a drachma
A Řekové si budou nadále žít z evropských peněz a vybraní členové Syrizy si z nich budou nepochybně žít nadobyčejně dobře. A budou se holedbat již po volbách vzývaným návratem důstojnosti.
Přitom skutečnou důstojnost mohou Řekové získat jen tím, že si zpět vezmou svou suverenitu návratem k vlastní měně. Ten grexit, jímž nyní všichni straší, žádným strašákem není. Řecko by nebylo první bezvýznamnou zemí, která zbankrotovala, aniž by to nějak významněji pocítila globální ekonomika. Němci by férově odepsali své miliardy, které opravdu, ale opravdu už nikdy neuvidí.
A Řekové by pak sami řídili svou politiku podle svých preferencí korigovaných jen tím, zda najdou někoho, kdo jim na jejich ouzo pod cypřišem půjčí. Dotyčný už ale, bohužel, bude chtít své peníze vždycky zpátky a do úroku si započte řecké a nikoli německé riziko nesplacení jistiny. Pánům ze Syrizy to nepůjde pod nos, ale právě jen to a nic jiného je skutečným znakem národní důstojnosti.
Čtěte také:
Řečtí investoři slaví, vláda dodala trhům optimismus
