Téma kouření v restauracích je opět na sněmovních stolech a vypadá to, že kladivo dopadne na hlavy notorických čudilů, kteří se z toho tentokrát nevysekají. A autor těchto řádků, celoživotní nekuřák a mnohaletý návštěvník restauračních zařízení, je proto nucen vyjádřit zásadní nesouhlas s dalším omezováním svobody v zemi.
Ano, samozřejmě platí, že svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda nekuřáka nedobrovolně dýchajícího vzduch kontaminovaný zplodinami z cigaret, doutníků a dýmek.
To ale ve skutečnosti vůbec nesouvisí se zákazem kouření. Stát je oprávněn regulovat kvalitu vzduchu ve veřejných prostorech, ale je na soukromých provozovatelích, jak se s touto regulací vypořádají. Takto je regulována čistota ovzduší v ulicích měst. Existují limity pro imisní zatížení a v případě nutnosti je možné regulovat jejich zdroje. Existují limity emisí pro automobily, tovární komíny i domácí kotle. Ale nikdo nezakazuje jízdu autem po městě ani komíny, jakkoli je v některých dnech pěší pohyb po ulicích v centru Prahy zdraví škodlivější než pobyt v zahulené putyce.
Čtěte: Poslanci ANO navrhnou zákaz kouření v restauracích
A tak by i restauratéři měli mít své limity a stát by měl nechat na nich, jak je budou plnit. Zda dokonalejší vzduchotechnikou, či zákazem kouření. A samozřejmě by měla zůstat zachována možnost, aby i kuřáci měli své restaurace, kde si mohou navzájem ničit zdraví dle svého uvážení.
Tabák je prostě jednou legální drogou a asi nikdo soudný to nechce měnit. Takovou hospodu pak stačí označit cedulkou „vstup nekuřáků na vlastní zdravotní riziko“. Prostě podnikatel má mít svobodu pro své podnikatelské rozhodnutí. Když ji má, tak se v drtivé většině případů rozhodne dobře jako každý člověk, který rozhoduje o svých penězích. A tak by měl i každý občan svobodně rozhodovat o ochraně svého zdraví.
Souhlasíte s úplným zákazem kouření v restauracích?
Navíc je snadno pozorovatelnou realitou, že síla trhu sama o sobě k rozdělení restaurací na kuřácké a nekuřácké vede. Mnoho zařízení, zejména těch, která se zaměřují na kvalitní kuchyni, je už dnes nekuřáckých i bez zákona. A začaly se už objevovat i nekuřácké pivnice, protože jejich majitelé v tom vidí budoucí dobrý kšeft. Tak proč nařizovat něco, co si zjevně najde cestu samo?
Navíc, poněkud krutě řečeno, dnes má už i takový nekuřák občas problém zaskočit na pracovní oběd do restaurace, kde by měl klid na důležitý rozhovor, z nějž jej nebudou rušit vřeštící kojenci v kočárku či malé děti pobíhající po „place“ a obtěžující personál i hosty za znuděné ignorance maminek řešících v kolektivu záležitosti nadstátního významu.
Člověka proto občas napadá hledat hospodu, kde se kouří, plive na zem a mluví sprostě. Zatím má štěstí, protože takovou najde, byť musí pátrat pořád víc a více. A může tam zajít i s kamarády, kuřáckými vyvrhely, skvrnami na tváři lidstva. Do budoucna má být zřejmě i hledání takového klidem požehnaného místa zločin.
Čtěte také:
