Pokud by začátek letošního roku signalizoval, jak bude vypadat celý rok, čekalo by eurozónu hezky rušných dvanáct měsíců. Rozpad řeckého parlamentu a předčasné volby, v nichž jsou jasným favoritem komunisté ze Syrizy se svým odmítáním rozpočtové kázně, v kombinaci s vývojem na eurodolarovém trhu kupodivu skýtají docela příjemnou příležitost pro evropskou ekonomiku.
Řecké události jen pohánějí vývoj evropské měny, který je již několik měsíců zásadně ovlivňován hlavně robustním oživením americké ekonomiky a s ním souvisejícím očekáváním zpřísnění měnové politiky. Naopak v Evropě se všichni těší na kvantitativní uvolňování, během něhož bude ECB nakupovat za natištěné stovky miliard státní dluhy problémových zemí. Euro tudíž oslabuje a ještě hodně oslabovat bude.
Mario Draghi to jistě vítá jako déšť po dvou letech sucha. Slábnutí společné měny je totiž skutečným měnovým impulzem pro evropskou ekonomiku. A měl by fungovat stejně jako loňská intervence ČNB, která také oslabila kurz koruny. Za poslední půlrok euro vůči dolaru oslabilo z 1,36 dolaru na 1,2 dolaru za euro. To není málo, ale zatím se to na vývoji reálné ekonomiky v eurozóně moc neprojevilo. Takže ECB jistě soudí, že je tu prostor pro oslabení další a podstatnější. Lze proto očekávat, že tento trend bude pokračovat.
Využije eurozóna šanci?
Tohle pak může ECB v jejím boji s deflací asi docela účinně pomáhat. Přibrzdí to pokles cen ropných produktů obchodovaných v dolarech a citelně podraží dovozy, zejména z Asie a Latinské Ameriky. To by asi mohlo pomáhat zemím z jižní evropské periferie, jejichž produkce právě tomuto druhu zboží s nižší přidanou hodnotou konkuruje – dosud nepříliš úspěšně.
Jenže budou země eurozóny schopny na nabídnuté možnosti skutečně pružně reagovat? To je zásadní otázka, na niž neexistuje jednoznačná odpověď.
Oslabení eura jistě pomůže Německu, kde jsou firmy finančně zdravé a technologicky dostatečně vyspělé. Je zde funkční pracovní trh a stále přijatelná míra regulace. V zemích, kde je firemní sektor stále předlužený, reformy trhu práce neproběhly a na sociální systém si nikdo nedovolí sáhnout, bude odezva na slabší euro velmi slabá. Prostě nesplněné domácí úkoly nejde obejít.
Uvolnění měnové politiky prostřednictvím oslabení kurzu eura tak může paradoxně vést k dalšímu rozevírání nůžek mezi výkonností členských zemí eurozóny a jejich životní úrovní, což bude dál destruovat politický a sociální systém těch chudších příbuzných. Tak, jak to vidíme dnes v Řecku.
Atény byly před lety prvním důkazem existenčních problémů eura a další země je vzápětí následovaly. Dnes je Řecko prvním příkladem tragických politických důsledků urputných snah o záchranu současného modelu evropské integrace. A opět lze očekávat, že poměrně brzy se najdou následovníci.
Čtěte také:
Německo nebude držet Řeky v eurozóně za každou cenu, bojí se tamních voleb
Nejistota v Řecku sráží euro, propadlo se na devítileté minimum
