Bývalý skokan na lyžích Pavel Ploc dosáhl během sportovní kariéry celé řady úspěchů. Jako poděkování za propagaci svého bydliště mu harrachovští radní dali pozemek v centru tohoto krkonošského městečka. K vybudování penzionu zbývala ještě dlouhá cesta, na které ale slavné jméno výrazně pomohlo.
„V mém podnikání dělá jméno tak 20 procent,“ říká Pavel Ploc.
* Svůj penzion jste otevíral před devíti lety. Jaké byly vaše podnikatelské začátky? Když jsem skončil se závoděním, a za nás nebyly žádné peněžní odměny, musel jsem začít myslet na rodinu a na zadní kolečka. Město mi za zásluhy, že jsem proslavil Harrachov ve světě, dalo pozemek. Nejprve jsem ho nechtěl, měl jsem vysněný domeček na samotě u lesa, ale taková parcela tady nebyla. Tři roky jsme pak obtížně sháněli peníze, abychom mohli začít stavět. V roce 1997 jsme penzion otevírali. Já jsem spíše údržbář, o provoz se stará manželka. * Říkáte, že bylo těžké sehnat peníze. Pomáhalo vám slavné jméno? Já myslím, že mi pomohlo. Tenkrát byla taková doba, že se peníze na úvěry nedávaly a banky chtěly obrovské ručení. Našli se ale lidé, kteří řekli, že jsem něco pro stát udělal a pomohli mi. Půjčil jsem si 3,5 milionu korun a ručím za to pozemkem, celým penzionem a ještě máma zastavila barák. Když si vezmu tržní hodnotu toho penzionu, tak je to strašný nepoměr. Kdyby nebyl pozemek v centru a kdyby tady nebylo to jméno, tak vůbec nevím, jak bych to splácel. * Proč jste se rozhodl právě pro penzion?
Já jsem ještě závodil, když tady bratr začal podnikat a postavil sportovní obchody či lyžařskou školu. Zdálo se mi, že je tady přetlak sportovních potřeb. Naopak restaurací a penzionů tenkrát v Harrachově moc nebylo, to všechno vzniklo až v poslední době. Chtěl jsem bydlet, a tak jsem musel dům rozdělit na dvě poloviny, abych to mohl i zaplatit. V půlce domu bydlíme, ve druhé půlce je penzion. Kdybych si postavil jen malý domek, tak bych na to asi nedostal úvěr a neměl bych to z čeho splácet.
* Jak se podle vás změnily v poslední době podmínky k podnikání?
Myslím si, že tenkrát, když se začínalo podnikat, to bylo jednodušší. Byl v tom trochu binec a každý tak nějak podnikal na vlastní pěst. Na druhou stranu je dobře, že nyní jsou zákony i určitý řád, i když to hodně podnikatelů nevítá. To je v pořádku. Spousta lidí na to není zvyklá a pořád vzpomíná na staré časy. Na druhou stranu si myslím, že řada lidí i ve vládě nikdy nepodnikala a neví, co to je mít živnost. Nejhůře jsou na tom malí podnikatelé. Ti jsou neustále pronásledovaní, pokud třeba zaplatí pozdě pojistné. Pak se ptám, proč to prochází velkým firmám.
* Je i pro hosty penzionu lákadlem vaše jméno?
Myslím si, že jméno dělá tak 20 procent. Někteří si mě ještě pamatují nebo sem přijdou do restaurace, kde mám takové malé muzeum. Myslím si, že jméno a místo pomáhá hodně.
*** Kdo tvoří vaši klientelu. Jsou to spíše stálí hosté?
Musím říci, že nejsme žádný velký penzion, máme vlastně pouze čtyři dvoulůžkové pokoje. Když jsme to otevírali, byla naše klientela hlavně německá, nyní to jsou třeba Holanďané, Poláci i naši lidi. Sice je trochu straší, že jsou Krkonoše drahé, ale pořád jim to vyjde levněji než v Rakousku.
