Stát není schopen financovat sám všechnu potřebnou dopravní infrastrukturu ani zdravotnictví a školství. Navíc v situaci, kdy lze očekávat významné snížení dotací z Evropské unie, je třeba hledat nové zdroje. Tím klíčovým se může brzy stát Národní rozvojový fond, který bude dceřinou společností Českomoravské záruční a rozvojové banky a měl by mít formu akciové společnosti s proměnným základním kapitálem, která je určená pro fondy kvalifikovaných investorů. Stát tak získá pro jednotlivé projekty dlouhodobé financování, realizátory těchto projektů a zároveň jejich provozovatele, kteří jsou schopni provozní rizika převzít a řídit.
| Pavel Smutný (60) |
| • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. |
| • Po absolvování zde působil jako aspirant na katedře mezinárodního práva. |
| • V květnu 1980 podepsal spolupráci se Státní bezpečností, která byla ještě v říjnu téhož roku samotnou tajnou policií ukončena, jelikož Smutný spolupráci vyzradil a nakonec i odmítl. |
| • V 80. letech vykonával funkci předsedy Socialistického svazu mládeže Univerzity Karlovy. |
| • Po roce 1989 působil jako aspirant na Ústavu státu a práva ČSAV. |
| • V roce 1993 založil se společníky vlastní advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný. |
| • Od roku 2009 je prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory. |
| • V roce 2009 se svými společníky vytvořil nadační fond Bohemian Heritage Fund, který ze soukromých prostředků mecenášů podporuje mimořádné kulturní počiny. |
| • V listopadu 2017 obdržel insignie rytíře francouzského Řádu umění a literatury. |
| • V říjnu 2019 dostal od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. |
Počítá se s tím, že fond bude financovat část projektových nákladů a především díky podřízenému charakteru jeho finanční účasti na projektech bude schopen mobilizovat další soukromé zdroje. Fond bude fungovat na základě principu návratnosti investovaných prostředků shromažďovaných od soukromých investorů. Měl by být jakousi českou obdobou infrastrukturních fondů Evropské investiční banky. Česká národní banka by mohla ještě letos udělit fondu licenci. Premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček už také zvažují strukturu a personální obsazení fondu.
„Pokud do rozvoje země nevtáhneme soukromý kapitál, ať už prostřednictvím PPP projektů, nebo Národního rozvojového fondu, budeme vařit ten čaj pořád na 50 stupňů. A ještě děti našich dětí budou pořád žít v zemi, která nebude ani chudá, ani bohatá, ani ošklivá, ani hezká a gulášová polévka ve Švýcarsku bude pořád stát 400 korun,“ říká advokát Pavel Smutný z kanceláře Císař, Češka, Smutný. Právě tento vlivný pražský advokát stál u zrodu myšlenky českého fondu, kterou Babiš přejal. K němu má Smutný velmi blízko. Kromě toho je velmi aktivní i v ekonomické diplomacii, například ve vztazích s Izraelem. Na nich se Smutný podílí už více než deset let.
Jako první advokátní kancelář jste letos vydali výroční zprávu. Zveřejňujete tam údaje o svých klientech a některých kauzách, kterými jste se zabývali. Není to v rozporu s advokátní mlčenlivostí?
Doba se mění a to, co dříve bylo důvěrné, už je dnes veřejné. My jako advokáti obecně nemluvíme o svých klientech a o tom, co pro ně děláme. Není možné veřejně mluvit o klientovi, který za námi přijde, že má potíže. Na trhu by ho to samozřejmě poškodilo. Tím bychom vstoupili do hospodářské soutěže, a tam jako advokáti nemáme co dělat. Určitý stupeň důvěrnosti je nepřekročitelný. Na druhé straně určité věci, které byly ještě před několika lety chráněny tajemstvím, přestávají tuto ochranu požívat, a to právem. Nejen v Česku, ale všude ve světě se poradenské služby staly cílem ne úplně etického, a někdy i korupčního chování.
Ke zveřejnění informací jako prevenci před korupcí už máme například registr smluv. Proč je nutné ještě vydávat zvláštní výroční zprávu?
Registr smluv říká pouze to, že byla uzavřena nějaká smlouva. Nedozvíte se z něj, zda byla práce skutečně odvedena, v jaké kvalitě, a hlavně s jakým výsledkem a přínosem pro klienta. To je přitom to hlavní, co by mělo veřejnost zajímat. V minulosti se objevily některé advokátní kanceláře, které skutečně dostávaly od státu zakázky za nějaké jiné plnění než jen za poskytování právních služeb nebo ve vyšším objemu, než bylo dohodnuto, a to bohužel poškodilo pověst nás ostatních, kteří spolupracujeme se státem.
Takže jste výroční zprávu vydali hlavně kvůli tomu, že značnou část vašich klientů tvoří stát, jeho společnosti a instituce?
Naše kancelář vždy dbala o rovnováhu mezi klienty ze soukromého a veřejného sektoru. Dnes působí zhruba ve dvaceti odvětvích. Pokud ale pracujeme pro stát, přestáváme být zcela soukromou firmou. Stáváme se příjemci veřejných peněz a pak je namístě maximální míra otevřenosti. Pokud máme souhlas klientů, a ty kauzy jsou zároveň často medializovány, ať jde o Krejčíře, Grandi Stazioni, nebo pražský mobiliář, popíšeme v té výroční zprávě, co jsme v těchto kauzách udělali a jaké peníze jsme veřejným rozpočtům ušetřili.
Narůstá počet případů, že si vás klienti najímají nejen kvůli tomu, abyste je hájili a uchránili jim nějaké peníze, ale také kvůli ochraně jejich pověsti na veřejnosti?
Určitě, média dnes rozhodují rychleji než soudy a ochrana reputace klienta je zcela zásadní. Stále jsou klienti, kteří si nás najímají a nechtějí, aby o jejich problému někdo věděl. Ale potom jsou naopak případy, o kterých se hodí mluvit, protože už byly buď zveřejněny, nebo je třeba, aby klient, ať již obchodní společnost, nebo stát, v určité situaci demonstroval veřejně svou pozici a sílu.
Hodnota smluv, kterou každoročně získáváte z veřejného sektoru, v posledních letech významně rostla. V roce 2016 jste měli smlouvy za 12,5 milionu korun, loni už jste uzavřeli s veřejnými zadavateli smlouvy za více než 87 milionů. Co za takovým růstem stojí?
Jsme úspěšní, protože máme dlouhodobě výsledky. Měli jsme loni 93procentní úspěšnost v soudních sporech, ve kterých jsme klientům uhájili přes šestnáct miliard, a stoprocentní úspěšnost při administrování veřejných zakázek. Dostali jsme se do povědomí státních institucí jako spolehliví obránci veřejného zájmu. Určitě patříme v Česku mezi kanceláře, které se dnes nejvíce profilují jako advokáti státu. Uváděná čísla o smlouvách a penězích jsou navíc velice zavádějící. Registr smluv vznikl až v půlce roku 2016 a nabíhal postupně.
Nejvíc zakázek získáváte v resortu dopravy. Jak se celý resort pod vládou hnutí ANO změnil? Jak snadné je dnes okrást stát?
Klasická korupce je dramaticky na ústupu, v tom se jako země trvale zlepšujeme. To, co bylo dříve běžné, je dnes nepředstavitelné. Krejčíř by už dnes asi neuspěl. Metody, jak okrást stát, se ale před očima vyvíjejí a proměňují.
Skutečně se situace zlepšuje? Vynakládají se veřejné prostředky rozumně? Jen si vzpomeňme na nedávnou veřejnou zakázku na e-shop dálničních známek za 400 milionů korun, která byla posléze zrušena…
Každý stát má tendenci nakládat nehospodárně s veřejnými prostředky. Samozřejmě máme všichni zájem na tom, aby se plýtvalo co nejméně. Tomu pomůže jedině kvalita státního aparátu, kvalita procesů a transparentnost. Je třeba zabránit tomu, aby o vynakládání veřejných peněz rozhodovali jednotlivci nebo až příliš úzká grémia. Není možné vycházet z předpokladu, že lidi nezajímají peníze. V případě onoho e-shopu na dálniční známky bych ale byl velice opatrný. Nešlo jen o e-shop a ještě uvidíme, kolik to celkově bude stát. Ale tyto aféry přispívají k tomu, že se celý systém postupně zkvalitňuje.
Peníze do dopravy by mohly v budoucnu plynout z Národního rozvojového fondu, u jehož založení jste stál vy a teď ho prosazuje premiér Babiš. Proč by zahraniční vlastníci největších českých bank měli mít zájem vkládat peníze do tohoto fondu?
Fond je prostředkem, jak daleko víc angažovat významné soukromé subjekty, aby se podílely na obnově země. V tomto případě se začalo s bankami, které v této zemi mají velké zisky. A tyto firmy mají zájem na rozvoji naší země, na rozvoji vzdělanosti. Inspiraci jsme našli v Irsku, kde byl podobný fond před několika lety založen. Za 30 let od revoluce je zaostalost některých sektorů alarmující, například už zmíněné dopravy nebo sociálních služeb a zdravotnictví. Státní rozpočet není zdrojem, který by dlouhodobě unesl masivní investice do obnovy země. Pokud do toho nevtáhneme soukromý kapitál, ať už prostřednictvím PPP projektů, nebo například Národního rozvojového fondu, budeme vařit ten čaj pořád na 50 stupňů. A ještě děti našich dětí budou pořád žít v zemi, která nebude ani chudá, ani bohatá, ani ošklivá, ani hezká a gulášová polévka ve Švýcarsku bude pořád stát 400 korun.
A není to tak, že ten stávající stav vlastně bankám a velkým korporacím se zahraničními vlastníky dostačuje? Ty největší české banky přece v Česku vydělávají mnohdy víc než jejich matky v zahraničí.
Teď jim to možná stačí. Proto tu jsou. Ale toto v krátkém časovém horizontu stačit nebude. Už za pět let budeme čelit závažným výzvám v automobilovém průmyslu, budeme čelit dalšímu úbytku tradičních průmyslových činností. V takové situaci potřebujete velký kapitál na dosažení vysoké intelektuální mobility obyvatelstva. A to se bez masivních reinvestic neobejde.
Jak by vlastně ten fond měl vypadat? Banky tam vloží peníze a už je nikdy neuvidí zpět, nebo se budou nějak podílet na výsledcích toho fondu?
Ty peníze banky státu neodevzdají, budou návratné. V první fázi se uvažuje o sedmi miliardách. Banky i další investoři budou účastníky fondu a budou mít také určitý vliv na činnost fondu, což si velice přejeme. Nesmí to být věc státu, nesmí se těmi prostředky plýtvat, nesmí to být pouhá přerozdělovací agentura. Ten fond musí mít komerční auditovaný základ. Investovat budou soukromé firmy a samotný fond bude ty peníze ještě rozmnožovat. Mělo by to mít formu katalyzátoru v české ekonomice, která povzbudí investice státu i soukromého sektoru do rozvoje strategických odvětví.
V jaké fázi je fond nyní?
Intenzivně se připravuje. Česká národní banka snad ještě letos vydá fondu povolení. Účast zatím přislíbily čtyři největší české banky (Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a UniCredit Bank – pozn. red.) a hlásí se další investoři. Myslím, že o fond bude velký zájem.
Investovat budou soukromé firmy a samotný fond bude ty peníze ještě rozmnožovat. Mělo by to mít formu katalyzátoru v české ekonomice, která povzbudí investice státu i soukromého sektoru.
Proč jste s myšlenkou založení fondu přišel zrovna vy? Nemáte přece žádnou politickou funkci.
Jsem této zemi za mnoho vděčný, udělal jsem tu slušnou kariéru. Zároveň jsem advokát, který se zabývá hospodářstvím, investicemi, podílím se například na hospodářské spolupráci s Izraelem. A tak než tento svět opustím, zamýšlím se nad tím, co by naší republice mohlo ještě prospět. Není to jen o fondu. V širším kolektivu expertů jsme předloni připravili komplexní materiál s názvem Strategie růstu bohatství České republiky, který inspiroval vládu k diskusi o odlivu zisků do zahraničí.
Jak blízko máte k panu premiérovi? Server Neovlivní Sabiny Slonkové vás loni označil za „Babišova Pokorného“ v narážce na blízkého přítele bývalého premiéra Bohuslava Sobotky, advokáta Radka Pokorného.
To je hnusná zkratka, která se někomu hodila. Bylo třeba si vymyslet, že pan premiér má podivné kontakty a zase tady krouží podivní advokáti. Tak jako je nesmírný rozdíl mezi panem Sobotkou a panem Babišem, tak je také nesmírný rozdíl mezi mnou a panem Pokorným. My jsme s panem premiérem věci kolem Národního rozvojového fondu seriózně diskutovali. Pan premiér se také zajímá o Izrael, stejně jako já. Pomohl jsem například k tomu, že se izraelská vědkyně Orna Berryová se stala předloni členkou Mezinárodní rady při vládní Radě pro výzkum, vývoj a inovace.
Jste dlouholetým prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory. Jak se za posledních deset let vyvíjela hospodářská spolupráce s Izraelem a co se od něj ještě můžeme naučit?
Historicky patříme mezi významné přátele Izraele. Neustále je připomínána naše dodávka zbraní z let 1947 a 1948, kdy stát Izrael vznikal. Izraelci jako vojenský národ si dobře uvědomují hodnotu těchto věcí. Postupně se vyvinulo i významné politické spojenectví, které dnes reprezentují prezident Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš. Ta hospodářská linka ale trochu pokulhávala. Před deseti lety jsme my zasvěcení věděli, že v Izraeli se dějí věci, které tady v Česku nutně potřebujeme sledovat, převzít a napodobit. Po deseti letech můžeme říct, že zde vznikají vědecké inkubátory, máme mnoho startupů a tu izraelskou zkušenost se snažíme využít.
Můžete jmenovat konkrétní věci, které se v poslední době povedly právě díky česko-izraelské spolupráci?
V první řadě se jedná o nákup radarů MADR, který nemá zdaleka jen význam vojenský, ale i technologický. Budou mít přes třicet procent českých technologií a přinesou mnoho další práce pro české firmy. Některé z nich už teď dělají v Izraeli významné obraty, například optický podnik Meopta vytváří třetinu obratu v Izraeli. Nejdůležitější je ale spolupráce v aplikované vědě, aby se vědecké poznatky dostávaly do průmyslu. A důležitá je také kooperace na třetích trzích. Není tolik důležité, abychom si navzájem něco prodávali. Potřebujeme spolupracovat na výrobě. Nabízí se to právě u obranného strojírenství. Dosud opomíjené téma v našich vzájemných hospodářských vztazích je voda a vodní hospodářství. Izrael s tím má logicky velké zkušenosti, my jsme zase světová špička v čistění vody a její analýze. Izraelci se například chtějí účastnit revitalizace severočeského hnědouhelného revíru, vzniku tamních jezer a energetických opatření, které s tím souvisejí.
Loni jste obdržel od prezidenta medaili Za zásluhy o stát. Jak jste se o něj zasloužil?
Jednoduše se starám o věci, do kterých by mi nic nemuselo být, protože nejsem politik. Mám vlastně dvě vyznamenání. Kromě českého státního ještě předchozí francouzské státní vyznamenání. Jsem rytířem Řádu umění a literatury. Francouzi toto ocenění dávají zejména uměleckým osobnostem, ale já jsem je dostal za česko-francouzskou kulturní spolupráci, kterou velice podporuji. Prezident Zeman mě ocenil za to, že trvale pomáhám otevírat naší zemi okna do světa, ať už jde o Francii, Izrael, či celkově Západ. Podporuji také nezištně různé věci. Před deseti lety jsem založil Bohemia Heritage Fund, abychom začali utrácet mecenášské peníze tady u nás doma především v kultuře. Vyznamenání od prezidenta ale vyvolalo obrovské emoce. Asi k tomu patří jistý druh statečnosti.
V souvislosti s vyznamenáním se znovu otevřela epizoda z vaší historie z 80. let, kdy se o vás zajímala Státní bezpečnost během vašeho studia na pražské právnické fakultě.
Bylo to něco jako znásilnění v mých dvaceti letech. Přišli a na první schůzce řekli: Budeš teď spolupracovat, pomáhat zemi, my nejsme fanatičtí komunisti. Na druhé schůzce už řekli: Řekni nám, co řekl ten a onen. A vy zjistíte, že jedete v úplném průšvihu a máte být normálním Bretschneiderem a donašečem. Protože jsem se tehdy stýkal s katolíky, chtěli mě nasadit mezi katolickou mládež. A protože jsem uměl francouzsky, zamýšleli mě vyslat do Francie. Tomu jsem musel utéct a existují o tom všechny záznamy. Spolupráci jsem následně velice důrazně odmítl. Od té doby mě vedli jako nepřátelskou osobu. Je dnes úsměvné, když se mi lidé pod padesát let snaží dávat rady, jak jsem se měl tehdy zachovat.
Udělal byste něco z dnešního pohledu jinak, kdybyste měl tu možnost?
Vtip je právě v tom, že tu možnost nemáme. Můžeme hodnotit jen přítomnost. A pokud se mě zeptáte, zda jsem spokojený s tím, kam mě dnes má minulá rozhodnutí dovedla, tak jednoznačně odpovím ano. Ne, nic jiného bych neudělal. Mou životní zkušenost utvářely jak šťastné zážitky z dětství, tak drsná škola života 80. let i porevoluční léta.
| Vybrané případy zastupování státu a měst advokátní kanceláří Císař, Češka, Smutný |
| Čepro vs. Krejčíř |
| Více než 15 let poté, co policejní orgány zabránily exekuci na společnost Čepro, soud zamítl žalobu společnosti Lancelin, SE, a rozhodl, že uplatňovaná pohledávka ve výši přibližně 2,6 miliardy korun je fiktivní. Rozsudek Městského soudu v Praze znovu potvrdil, že tato vykonstruovaná pohledávka je výsledkem trestné činnosti uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře. |
| České dráhy vs. Grandi Stazioni |
| Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti Grandi Stazioni na České dráhy o zaplacení částky ve výši 776,5 milionu korun spolu s vysokými smluvními pokutami dosahujícími téměř čtyř miliard korun. Firma Grandi Stazioni se po drahách dožadovala náhrady nákladů na opravu pražského hlavního nádraží, a to i za situace, kdy kompletní rekonstrukci budovy včas nedokončila. |
| Dopravní podnik hl. města Prahy vs. Rencar |
| Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh společnosti Rencar, kterým se domáhala určení platnosti nájemní smlouvy, na základě níž byla oprávněna umisťovat reklamy na majetku dopravního podniku. Dopravní podnik tak mohl začít spolupracovat s transparentně vybranými společnostmi, přičemž bude inkasovat jen za reklamní plochy v metru částku ve výši 137,6 milionu korun ročně, která značně převyšuje sumu z původní smlouvy s Rencarem. |
