Pavlač na odstřel

Privatizace tajných služeb vyhovuje zvědavým politikům

Kdyby se v Česku zrušily všechny tajné služby, nikdo by to ani nepoznal. Efektivita jejich práce je mizivá. Nízká profesionalita zpravodajské komunity zavinila, že málo zpracovávané informace jsou dobré nanejvýš jako drby a dezinformace, jimiž se za miliardové náklady vyvolává hysterie mezi politiky. Alespoň civilní kontrarozvědku a vojenskou rozvědku proto bude nutné rozpustit a na zelené louce postavit znovu.
Takto neuvažují jen nějací zradikalizovaní a zhrzení vyhození špioni, jak by snad mohlo zdát. Dnes tak mluví uznávaní experti i velmi vysoce postavení lidé z různých státních bezpečnostních struktur. Už jejich kritická svědectví mimoděk dokazují, že se nemýlí: Jako tajní by měli mlčet, rozhořčení je však silnější. Zároveň nechtějí zveřejnit svá jména, čímž nejistotu ještě stupňují. Ale česká bezpečnostní úchylka od normálu se pozná na základě jiných viditelnějších příznaků: premiér Vladimír Špidla se stal pravidelným čtenářem odposlechových záznamů Bezpečnostní informační služby. O vliv jeho ministra vnitra Stanislava Grosse lze zavadit v privatizačních kauzách snad ve všech resortech. ODS tomu vzdoruje pokřikem o náběhu na policejní stát a souběžně s tím si její předseda Mirek Topolánek vyzbrojil svůj poradní sbor bývalým šéfem vojenské rozvědky Andorem Šándorem (EURO 23/2003).

Poslouchej, kvete růže.

O rozruch kolem tajných služeb a pochybných metod sledování se v posledních měsících postaraly kromě odposlechové aféry Stanislava Grosse a dalších politiků i zveřejněné počty povolených policejních odposlechů v minulém roce. Zatímco předloni policie napíchla necelé čtyři stovky telefonů, loni jí soudci povolili sledovat devět a půl tisíce účastnických stanic. Šéf sněmovní komise pro kontrolu BIS Jan Klas (ODS) je tímto nárůstem zděšen. „Zdrojem problému je policie,“ řekl týdeníku EURO. „Policejní prezident Jiří Kolář nám to odůvodnil růstem počtu mobilních telefonů, ale mobilový boom skončil už v roce 2000,“ podotkl. Také šéf poslaneckého klubu ČSSD, grossovec Petr Ibl nevěří, že by důvodem mohl být třeba summit NATO.
Statistika odposlechů prováděných BIS tak dramatická není, přesto jich místo předloňských 300 loni bylo asi pět stovek.

Záznamy za čtvrt milionu.

Větší počet odposlechů zdaleka nemusí být příznakem kvalitnější práce bezpečnostních struktur státu. Informace ze soukromých bezpečnostních agentur říkají, že se s odposlechy včetně obsahu telefonátů hodně kšeftuje. Asi polovina odposlechů – zejména prostorových, „štěnicových“ - dnes nemá se státem nic společného, přesto státní i soukromý sektor silně prolínají. Přepisy zajímavých hovorů zůstávají v šuplících, ačkoli by se měly povinně skartovat. Například výpis měsíčních hovorů z jednoho telefonu lze pořídit asi za dvě stě až tři sta tisíc korun. Umožňuje to nedostatečná kontrola, místem úniků je hlavně vnitro. Těšit nás může snad jen to, že kvůli horší zabezpečovací technice se stejné informace dají třeba na Slovensku pořídit až třikrát levněji.

Pátečník Špidla.

Snad nikdy nebyla Bezpečnostní informační služba pod tak bedlivým drobnohledem svých politických pánů jako nyní, a přesto stojí téměř před rozvratem. Vladimír Špidla byl dohledem nad BIS pověřen ještě v době svého vicepremiérství před dvěma a půl roky. Patronát ministra práce a sociálních věcí prý tehdy vyrazil zahraničním expertům dech. Pamětníci vypráví, že původně si Špidla vyhradil na své návštěvy v sídle BIS páteční odpoledne hlavně proto, aby měl čas se problematiku v klidu naučit. Zpočátku to prý důstojníci vítali, protože premiér Václav Klaus ani pozdější ministr bez portfeje Pavel Bratinka komunikaci s tajnými službami nevěnovali pozornost. To se sice změnilo za Jaroslava Bašty (ČSSD), ale až Špidla tomu dal pravidla. Obrat nastal údajně ve chvíli, kdy předseda vlády našel zalíbení ve studiu jednotlivých případů, v nichž narazil na rozpory mezi zdroji.
Tehdy se Špidla na pražské centrále BIS zavíral do místnosti, kde zůstával hodiny zahloubán do přepisů, společníka mu většinou dělal bývalý šéf BIS Jiří Růžek, občas prý také zaskočil tehdejší náměstek a současný ředitel Jiří Lang. Sám Špidla nedávno před poslanci připustil, že nahlédl do několika desítek spisů. O které konkrétní případy šlo, nechce nikdo včetně premiéra prozradit. Jisté je však jedno: ačkoli se ředitel BIS zodpovídá vládě, a ne pouze jejímu předsedovi, Špidla o obsahu přečtených záznamů své ministry nikdy neinformoval a vše si nechával pro sebe.

Ozdoba recepcí a pohřbů.

I když se často říkal opak, Špidla nebyl na Růžkovi přehnaně závislý. Jednou prý při schůzce s premiérem kdosi nadhodil, že měřit efektivitu BIS by bylo stejně složité jako změřit její kapitálovou přiměřenost. „Tak změříme tu kapitálovou přiměřenost,“ prohlásil podle svědka po schůzce neekonom Růžek. Špidla měl dát najevo svůj názor omluvným, všeříkajícím pohledem stranou.
Růžkovi se pro jeho zálibu ve společenských akcích jemně přezdívalo ozdoba recepcí a pohřbů. V BIS však proti němu ostře vystupovaly čtyři pětiny zaměstnanců, schopných i neschopných. „BIS byla za jeho vedení kolosem na hliněných nohou,“ zhodnotil opatrně Růžkovu éru pro týdeník EURO ředitel civilní rozvědky František Bublan. Někteří zpravodajští experti mimo BIS se diví, jak může civilní kontrarozvědka ještě vůbec držet pohromadě, když to chvílemi vypadá na vzpouru agentů.

Děravá kontrola.

Policie i BIS si ohledně odposlechů mohou dělat skoro, co chtějí. Nad policejními „oušky“ u nás bdí soudci a sněmovní Stálá komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR. Její někdejší dlouholetý šéf Oldřich Kužílek (ODA) vzpomíná na nepořádek, jaký jeho lidé objevili při první polistopadové kontrole odposlechové policejní centrály. „Ve všem byl bordel. V plechové skříni jsme vedle neuspořádané haldy odposlechové dokumentace našli policejní čepici, svačinu, knížky, pistoli a pouzdro od ní,“ popisuje. I když prý potom poslanci bazírovali na tom, aby souhlasily alespoň celkové počty odposlechů se záznamy z jednotlivých krajů, dál než ke kontrole papírů se nikdy nedostali. „Na kontrolu reálných technických pracovišť nebyl nikdy čas ani schopnosti,“ přiznal Kužílek a připomněl, že odstranit napojení odposlechu je fyzicky velice rychlé a nikdo nemá šanci zpětně napíchnutí odhalit.

Mafiánství je jistota.

Přesto tehdy komise zjistila, že policie si běžně ulehčovala práci, když si důvody k odposlechu vyráběla překvalifikováním trestných činů sledovaných osob do těžší kategorie organizovaného zločinu. Tak prý byl v půli devadesátých let odposloucháván i jeden novinář.
Napíchnutí zpočátku museli policii povolovat prokurátoři, později příslušní soudci, a důvodem muselo být podezření na trestnou činnost. „Soudci často podepisovali nedoložené věci, souhlas byl formální,“ vzpomíná si Kužílek. Říká, že muži v talárech nedělali to, co jim předepisoval zákon, totiž průběžnou i následnou kontrolu průběhu odposlechu během šestiměsíčního povoleného termínu.

Deset odposlechů denně.

Dodnes to prakticky funguje tak, že policie posílá žádost po spojce k soudci a ten telefonní odposlech obratem povolí. Komise zatím po žádném soudci nežádala vysvětlení a ani soudcům se nikdy nechtělo poslance pouštět do hájemství své nezávislosti. Vzápětí za asistence stálého, pečlivě vybraného pracovníka příslušného operátora dochází k akci a teprve poté se do jakési černé schránky operátora vhodí povolovací dokument. Co a jak se vlastně odposlouchává, ví jen policie. Schránka se vybírá pouze v případě stížností.
Protože současná frekvence sledování je zhruba deset odposlechů denně, stačí každému z operátorů vyčlenit na odposlech jednoho až dva zaměstnance.

Stačí podpis, pane sudí.

Bezpečnostní informační služba si odposlechy dělá asi z patnácti procent sama, většinou využívá služeb policie. Policie tak má snadný přístup k informacím z BIS. Pouze dva lidé v republice mohou civilní kontrarozvědce povolit - na zákonem danou lhůtu tří měsíců - žádost o odposlech, podepsanou samotným ředitelem BIS. Oba jsou předsedy senátů Vrchního soudu v Praze a v posledních pěti letech odmítli podepsat pouze ve dvou případech. Znalec prostředí BIS označuje naopak za běžné, že si povolovací rozhodnutí sepsali lidé v BIS sami a soudce už jen podepsal. Zkontroloval hlavně formality, aby se žádost nemusela vracet kvůli banální chybě v údajích. Přestože i BIS spolupracuje s operátory (v Českém Telecomu má odposlechy na starosti bývalý garant akce čisté ruce Miroslav Antl), není na ně odkázaná. Služba má údajně k dispozici dvě desítky speciálních automobilů Agáta, s nimiž ve městě stačí zajet do vzdálenosti 300 metrů od telefonní ústředny (na venkově stačí pět až deset kilometrů) a vybrané hovory nechat „projít“ technikou uvnitř vozu.

Plagiáty z Moskvy.

Takový aktivní odposlech nemůže ujít pozornosti operátorů, jejich smlouvy se státem však s možností vnějších vstupů zřejmě počítají. Agátu údajně vlastní v mnohem menším množství i vnitro a vojáci, zařízení je příliš finančně nákladné. V BIS koluje informace, že jedno odposlechové auto má v Česku k dispozici i soukromník, jde však zřejmě o technicky méně zdařilou napodobeninu, vyráběnou v Rusku a distribuovanou například do Londýna a do Amsterdamu. Originál produkuje utajovaný západoevropský výrobce, který si prý velice hlídá, aby jeho zákazníky byly státní instituce.

Bez písařek to ještě nejde.

Když je hovor zájmové osoby nahrán, vyhodnocujícím pracovníkům zbývá rozhodnout, jakou část nahrávky stojí za to převést do písemné podoby. Nepřepsané pásky putují do archivu. Zatímco v anglicky mluvících zemích již odposlechy přepisuje přístroj na převod řeči do písma, češtinu zatím elektronika neumí a práci musejí zvládnout písařky. Existují také pokusy zachycovat v éteru klíčová slova typu „bomba“, při 100 000 souběžně probíhajících hovorech v Česku je to však obtížné. „Nejběžnějším způsobem kontroly telefonických kontaktů je stále běžné poslouchání se sluchátky na uších. Zejména to platí pro vojenské tajné služby,“ říká jeden technický pracovník z BIS.

Nejen odposlechy.

Technika dnes dává policii i tajným službám nebezpečné možnosti. Vzhledem k napojení mobilních telefonů na místní sítě lze například on-line sledovat pohyb jakéhokoli člověka po území státu. Nepomůže ani výměna SIM karty v mobilu. Operátoři rovněž z důvodu možnosti reklamace zaznamenávají jak všechny hovory, tak SMS, dokonce prý i jejich obsah, a dva měsíce je archivují. „Musím věřit tomu, že déle se to zatím neskladuje, ale vím o tom, že vnitro by o prodloužení archivní lhůty hodně stálo,“ říká jeden pracovník Grossova resortu.

Bojuje se na všech frontách.

Špidlova legální, ale výstřední snaha doplnit si informační mezery plynoucí z omezené komunikace s okolím četbou indiskrecí tajných služeb nastolila otázku, zda se BIS nestala jen rozhádanou sběrnou drbů, sloužících osobním zájmům politiků. Personální bitvy v ní totiž zuří už od časů ředitele Stanislava Devátého a výsledkem je mimořádná fluktuace zaměstnanců. Stačilo už odejít asi 600 lidí, takže personálně vlastně nezůstal kámen na kameni. Případ Srba nedávno způsobil sérii vyhazovů i ve vojenské rozvědce: lidé Jaroslava Tvrdíka si vyřídili účty s Andorem Šándorem a ten se teď – spolu s generálem Petrem Pelzem – může těšit na návrat pomocí volebního triumfu ODS. Privatizace tajných služeb pokračuje.
Zároveň se ukazuje, že odposlechová „mobilová“ aféra poslanců Vlastimila Tlustého (ODS), Zdeňky Horníkové (ODS) a dalších zřejmě není zřejmě produktem nekvalifikovaného zacházení s telefonním přístrojem. Jan Klas říká, že zmínění zákonodárci už dostávají kromě vzkazů s nahrávkou obsahu svých telefonátů i hlasové varování ve znění „Vážený pane poslanče, posílám vám nahrávku s vaším hovorem“. Klas trvá na tom, že jde o varování a výhružku.

Policejní stát?

Nejen Klas horuje pro to, aby do čela BIS přišli lidé zvenčí, nezatížení minulými spory, například diplomaté nebo politici. Kampaň ODS proti náznakům policejního státu má i vnitrostranické pozadí, kdy například partajní bezpečnostní experti Petr Nečas a Ivan Langer žárlí na Topolánkovo angažování Šándora a berou to jako projev nedůvěry.
Pokus vlády a jejího premiéra postavit odposlechové pravomoci Bezpečnostní informační služby vůči poskytovatelům telefonních služeb na roveň policii se opozici minulý týden ve sněmovně podařilo smést se stolu.
Lidé, kteří mají v Česku co do činění s bezpečnostními službami, se s přesvědčením, že jsou odposloucháváni, naučili žít a nepřeceňují to. „V praxi jsem na odposlech nikdy nespoléhal, protože existuje ohromná frekvence záměrných dezinformací,“ řekl týdeníku EURO šéf jedné z našich tajných služeb. „Činnost služeb není dobře koordinována, stávalo se, že se dělalo na stejných věcech,“ přiznal. Potíže s odposlechem zažil jak bývalý šéf Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec, tak poslanec Klas. Kdysi po větší kontrole nad špiony a odposlechy volala opoziční ČSSD, zatímco pro ODS bylo vše v pořádku, v poslední době se karty obrátily. Dát větší kontrolní kompetence poslaneckým komisím je dnes možná důležitější než kdykoli předtím, avšak v éře premiéra, jemuž se dohled nad BIS stal koníčkem, to nebude snadné.

Instalatér na konferenci Bezpečnostní informační službu proti sobě vládnoucí politici poprvé použili v polovině 90. let. V lednu 1995 předstoupil před novináře tehdejší místopředseda vlády a předseda Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda a prohlásil, že špičky jeho strany zřejmě sleduje civilní kontrarozvědka, tehdy v rukou muže ODS Stanislava Devátého.
Dodnes není úplně jasné, co se tehdy stalo. Dobře informovaný zdroj týdeníku EURO řekl, že BIS tenkrát zjistila, že brněnskou konferenci ODA navštíví špion z ruského konzulátu v převlečení za instalatéra. Proto se prý její lidé na akci Kalvodovy partaje dostavili také. Jenže Devátý si to nechal pro sebe a až po čase jen tak utrousil před Kalvodou, že na vrcholný sjezd jeho strany chodí ruští špioni.
„Bylo to jinak,“ oponuje pro týdeník EURO i dnes této verzi Jan Kalvoda. „Že na naší brněnské konferenci seděli dva kmenoví příslušníci BIS a dohlíželi na jednání, jsme se dozvěděli náhodou, a nikoli od Stanislava Devátého. Teprve když jsme veřejně vyslovili podezření, Devátý vysvětlil premiéru Klausovi, že prý šlo o ruského špiona,“ doplnil.
Podle stejného vzorce (jak odlišit, nesleduje-li vlastně BIS více než zájmovou osobu subjekty, které s touto osobou pouze komunikují?) obvinili později BIS ze špiclování na politickou zakázku i lidovec Josef Lux a sociální demokrat Miloš Zeman. Podobně se nedávno do blízkosti sledovaných lidí dostali i Stanislav Gross, Jaroslav Tvrdík, Karel Šplíchal, Jaroslav Palas a několik dalších poslanců.