Ten, kdo někdy bydlel v pavlačovém domě, vám potvrdí, že pavlače mají své kouzlo. Najít ještě nerekonstruované pavlačáky dá ale práci. Do dnešní doby se jich totiž dochovalo jenom pár. Asi není čemu se divit, vždyť se u nás stavěly už v 19. století.
Foto: ČTK
Byly to malé byty převážně pro chudé dělníky, kteří s nástupem průmyslové revoluce zamířili z venkova do měst. Několikapatrové domy, ve kterých pavlače připomínaly venkovská zápraží. Chodba podél bytů ale nebyla samoúčelná. Šetřila prostor v domě a plány na takové objekty potom nebyly složité. Chodba po jedné straně domu umožňovala uspořádat jednoduché malé byty vedle sebe bez většího vymýšlení a komplikovaného architektonického řešení. Stejné řazení bytů navíc ulehčilo i orientaci domů na východ a západ.
Ztráta soukromí
Byty pro chudé nenabízely žádný luxus. Kuchyň nebo jídelna na straně pavlače a pokoj orientovaný na opačnou stranu. Voda ani toaleta v bytech z konce 19. století rozhodně nebyly. Lidé si museli vystačit s jedním kohoutkem a také s jednou toaletou na patře. I tak bylo bydlení v pavlačových domech před koncem 19. století hodně drahé. Přetlak lidí, kteří přicházeli do měst, byl velký. Pavlače z pozdější doby měly v každém bytě vodu i toaletu. O velké metráži si ale jejich obyvatelé mohli nechat zdát. Například byty v lokalitě Starého Brna, konkrétně v Gallašově ulici, měly kolem 26 metrů čtverečních. Zahrnovaly pokoj, kuchyň a koupelnu s toaletou.
Nevýhodou pavlačových domů byla částečná ztráta soukromí. Do místnosti podél chodby bylo vidět, a nejen to. Díky pavlačím nebylo těžké sledovat život sousedů – co nosí domů, kdy přicházejí a odcházejí a hlavně s kým. Právě narušení intimity a riziko zhoršení sociálních vztahů v domě jsou uváděny jako krizové vlastnosti tohoto typu bytových domů.
Filmová legenda
Specifické prostředí pavlačáků se stalo námětem několika literárních i filmových zpracování. V knize Povídky z druhé kapsy se v povídce Soud pana Havleny dozvíte o tom, jak se starý mládenec pohádal s počestnou vdovou na protější pavlači. Naučil proto svého papouška křičet „Ty couro!“ vždy, když sousedka vyšla z bytu. Dotyčná vdova pak podala na mládence žalobu.
Snad nejznámějším snímkem, který velmi trefně zachycuje typické sousedské vztahy na pavlači, je pak film Zítra to roztočíme, drahoušku...! z roku 1976, hvězdně obsazený Milošem Kopeckým, Stellou Zázvorkovou, Ivou Janžurovou a Františkem Peterkou v rolích sousedů Novákových a Bartáčkových. Snad nejkrásnější je scéna s automatickou pračkou. S velkým naříkáním, že je nová pračka hrozně těžká, přichází pan Novák se synem a táhnou krabici s nápisem Made in USA. Jejich příchod vzbudí velký rozruch a sousedky sledují z pavlače, jak táhnou novou automatickou pračku domů. Sousedka Bartáčková hned běží do obchodu také pro jednu. Druhá sousedka vyzvídá, kolik pračka stála a zda už mají v bytě přívod vody. Úsměvné jsou i jejich další scénky, třeba naklepávání prkýnka místo řízků nebo žárlivé scény paní Bartáčkové.
Zkrátka a dobře, obyvatelé pavlačových domů si museli zvyknout na to, že o všem, co se v domě šustlo, se rychle vědělo. Vztahy mezi lidmi tím byly intenzivnější, i když to znamenalo, že si i více záviděli, pomlouvali se a nahlíželi si do soukromí víc, než jsme zvyklí my. Přesto by mnohý současný nájemník daleko novějších paneláků s přestěhováním asi příliš dlouho neotálel…
