Pax Sinica po africku. Čína získala spojence, využila nerozhodnosti Západu

Mít vliv v krvavé a na nerosty bohaté subsaharské Africe je k nezaplacení – a Západ jej v posledních letech prakticky bez odporu přepustil Číně.

Umíme zabíjet

V Čadu, stručně řečeno, není o co stát. Šedesát procent z jeho jedenácti milionů obyvatel je negramotných a 80 procent jich žije za méně než jeden dolar denně. I v hlavním městě N’Djamena má jen polovina lidí přístup k pitné vodě.

Většina lidí přežívá díky pěstování prosa, což komplikuje skutečnost, že v saharské polovině země dohromady nic neroste. Čad je obklopen samými nevábnými sousedy (snad s výjimkou Kamerunu): Středoafrická republika, Súdán a Jižní Súdán jsou na žebříčku nefunkčních států ještě níže než šestý Čad (viz box). Libye na severu a Niger na západě jsou o něco lepší jen na papíře a z Nigérie zemi napadají muslimští fanatici z hnutí Boko Haram.

Není divu, že jednu věc v Čadu ovládají dobře, a sice zabíjet lidi. Tamní armádu nechal prezident Idriss Déby (Robert Mugabe je ve srovnání s ním gentleman) bohatě financovat prodejem ropy, aby se jí chránil proti neustálým pokusům o puč. Ve zbrani má armáda 30 tisíc mužů a téměř desetinásobek dalších bojeschopných mužů k dispozici.

Díky tomu je Čad v místním měřítku respektovanou vojenskou mocností. V posledních třech letech jeho armáda dvakrát zasahovala proti islamistům: v roce 2012 na severu Mali proti tamním separatistům a loni proti teroristům z organizace Boko Haram (to se nejspíš bude letos opakovat).

Cesta čadské ropy

Zároveň však Čad čelí neustálé agresi ozbrojených skupin ze sousedních zemí. Súdánského prezidenta Umara al-Bašíra, jenž je u moci od roku 1989, pojí s Idrissem Débym po desetiletí oboustranná upřímná nenávist. Bývalo zvykem, že oba pánové si navzájem podporovali povstalce, o něž v kraji není nikdy nouze.

Hlavně klid

Dnes už to neplatí. Důvodem je Čína, jejíž firmy těží ropu v obou zemích. Peking důsledně dodržuje doktrínu, podle níž se nemotá do záležitostí zemí, s nimiž obchoduje, ale v Súdánu udělal výjimku; před deseti lety dokonce poslal 700 vojáků do tamní mise OSN. Mezi oběma zeměmi zavládl relativní klid.

Seběhlo se to tak, že Číňané v roce 2006 vycítili šanci, když se americká ropná firma Exxon vzdala dalších práv na průzkum potenciálních ropných nalezišť. Peking reagoval rychle: do dvou měsíců navázal s N’Djamenou diplomatické styky a vzápětí podepsala čínská státní ropná korporace CNPC první kontrakty.

Číňané začali stavět ostošest. Vybudovali 311 kilometrů dlouhý ropovod, jenž spojuje jejich ropná pole s potrubím Exxonu a spol. Na rozdíl od Američanů postavili rafinerii, takže ze země poprvé proudí ropné produkty s přidanou hodnotou. Zahájili výstavbu mezinárodních letišť, škol a nemocnic. Letos se chystají koupit železnici.

Co však je nejdůležitější, dělají to všechno, aniž by Débymu a jeho partě kladli podmínky kromě jediné – klidu. To je odlišuje od Západu. Světová banka se kvůli tamním poměrům z Čadu stáhla; než si to předloni rozmyslela a zase přišla s nabídkou ve výši 1,1 miliardy dolarů, nainvestovali Číňané do země téměř dvojnásobek.

Výsledek není zatím ohromující: ze 130 tisíc barelů denně (největší světový ropný producent, Saúdská Arábie, má kapacitu 12 milionů barelů denně) produkuje většinu stále Exxon. Ale napřesrok již má produkce dosáhnout dvojnásobku, přičemž o veškerý růst se mají podle serveru Geopolitical Intelligence postarat Číňané. A především, země s nejschopnější armádou v nepokojném regionu je de facto v jejich rukou.

Paradoxní je, že z bezskrupulózního čínského postupu profitují i obyvatelé Čadu. Loňský ekonomický růst 11 až 13 procent pomáhá i jim, ačkoli by z něho v civilizované zemi měli více, než mají za vlády Débyho. A na hranici se Súdánem se neválčí. Peking svoji hru v Čadu zvládl na výbornou – na úkor Západu.

---

Čtěte také:

Greenpeace: Čína nelegálním rybolovem drancuje pobřeží Afriky

Čína sází na jádro, v Africe koupila podíl ve velkém uranovém dole

Závody v těžbě ropy zvyšují riziko prudkého růstu cen