Komentář
Systém české zdravotnické péče spasí od záhuby jen okamžitá injekce nejméně osmi miliard korun. Na tom se shoduje Česká lékařská komora, Všeobecná zdravotní pojišťovna i ministerstvo zdravotnictví. Marie Součková se postavila do čela akce a věří, že vláda peníze dá. Pokud by se tak stalo prostřednictvím odkupu pohledávek pojišťoven a nemocnic Českou konsolidační agenturou, mělo by to tu výhodu, že by nebyl bezprostředně zatížen státní rozpočet. Samozřejmě, jednou ty ztráty stejně bude nutné dorovnat, ale časový posun dělá divy.
Těch osm miliard je kompromisní suma, ke které se dospělo patrně nějakým zprůměrováním všech nastolovaných částek. Padají i cifry deset, dvanáct miliard. VZP tvrdí, že má u neplatičů pojistného nedobytných sedmnáct a půl miliardy. To nepočítáme potíže krajů, kde je hospodaření řady nemocnic evidentně ztrátové, ale podle způsobu výpočtu se konkrétní cifry opět liší v řádu miliard. Kolik české zdravotnictví potřebuje přesně, neví ani Marie Součková, ani David Rath. Vlastností černých děr je to, že do nich není vidět.
Podle nejen české politické tradice je zdravotnictví považováno za zbytkový resort, do jehož čela jsou staveni outsideři bez většího politického vlivu, kteří po nějaké době pravidelně pohoří. Marie Součková zasluhuje ocenění za odvahu, se kterou se snaží potíže alespoň pojmenovávat, když už nemá dost sil je řešit. Když přišla s návrhem na platby pacientů za recept a návštěvu lékařů, promptně to jako zradu volebního programu odmítl sám výkonný výbor ČSSD. Nevytkl své ministryni, že jde o dílčí, nesystémové řešení, nýbrž politickou chybnost takového kroku. Kterýmžto pádem dal najevo, že až se jednou do systému financování zdravotní péče v Česku řízne, bude to operace bez narkózy.
Zdravotnictví se naposled oddlužovalo v roce 2001. Za dva roky je údajně v takové finanční krizi, jakou svět nepamatuje. A to touto nenasytnou tlamou ročně protéká přes sto sedmdesát miliard korun, z nichž dobře žijí dodavatelé léků a zdravotnické techniky, stavbaři i soukromí lékaři, ovšem nestačí na provozování veřejné části zdravotnictví ani na údajně neúměrné nároky pacientů. Nespokojenost reprezentantů zdravotnických institucí i různých resortních nátlakových skupin děsí výkonnou moc všude na světě. Bude tudíž zajímavé sledovat, jak dlouho ministerstvo financí a vláda ustojí svůj dosud odmítavý postoj k požadavkům paní ministryně a dalších představitelů zdravotníků. Až opět přijde na přetřes politická stránka věci, je třeba si uvědomit, že zdálo-li se dvacet korun za recept neúměrně moc, pak osm miliard z veřejných prostředků znamená od každého občana včetně nemluvňat osm stovek.
