Úřady zkoumají, jak zastavit nový díl pohádky o penězích, které se množí samy: indexové fondy obchodované na burze
Komu by se to nelíbilo: dáte někomu tisíc korun a on vám za rok přinese dvanáct či třináct stovek. Nemusíte se ptát, kde ty peníze navíc vzal, ani během roku sledovat, co s vaším vkladem dělá, nebo cokoli jiného. Jako odměnu za tohle dobrodiní mu z vydělaných pár set dáte jednu jedinou korunu – jste si kvit a můžete to rozjet nanovo. Za několik málo let bude vaším největším problémem, že se nebudete moci s manželkou dohodnout, jakou barvu má mít její druhý rolls-royce.
Ten zázrak, jenž kombinuje nízká rizika s výnosy vyššími, než jakých dlouhodobě dosahují nejen běžné podílové, nýbrž i rizikové hedgeové fondy, se jmenuje indexový fond. Pokud si ale myslíte, že to zní až příliš lákavě a že v tom nejspíš bude nějaký háček, máte pravdu. Finančnické erudice zde mnoho netřeba. Postačí běžný rozum, jenž už v tuto chvíli nutí každému zvídavějšímu čtenáři otázku, proč to nedělá kaž dý, když je to tak jednoduché; a především, odkud se ty vydělané peníze berou. (Podstata marketingu investičních služeb spočívá v tom, že si klient takové otázky nemá položit dříve, než se jeho peníze přestěhují na konto instituce řečené služby nabízející, nejlépe pak vůbec nikdy; ale to je jiný problém.)
Poctivá odpověď na obě zmíněné otázky vyžaduje alespoň přibližné porozumění principům, na nichž takový indexový fond funguje. Investiční odborníci nyní prominou několik odstavců opakujících věci, které jsou pro ně stejně jasné jako malá násobilka.
Indexový fond je založen na kontraintui -tivním poznatku, k němuž už na začátku padesátých let došel americký finančník Jack Bogle: že ženy investují výnosněji než muži. Bogle přišel na to, že ženy jsou méně než muži náchylné k uplatňování kdejaké „zaručeně“ investiční strategie, která jim do tří let zajistí rolls-royců duhových či černobílých, kolik si vzpomenou. Zatímco chudinské hřbitovy po celém světě (a zejména v Americe) jsou plné takových mužů, ženy riskují méně a mají tím pádem větší trpělivost i ve chvílích, kdy jejich investice vypadá jen jako černá díra na rodinné úspory. Jinými slovy, méně se snaží na trh vyzrát. Dlouhodobě vzato – a to je ta kontraintuitivní podstata věci – je takový přístup výnosnější.
Právě tak funguje indexový fond. Nemá za cíl vydělat víc, než kolik vydělává soused.
Stačí mu, jak název napovídá, držet se toho, kolik vydělá ta či ona skupina aktiv (nejčastěji akcií), index. V praxi jsou nejběžnější investice do indexů obecně známých a reprezentativních, jako je na Wall Street S&P 500, nebo podle sektorů; hodně investic tak láká například technologický, těžařský nebo energetický subindex toho kterého trhu.
Znamená to, že dokud celý trh stoupá, tedy ceny napříč akciovými tituly směřují neustále – byť s výkyvy – vzhůru, jste v pohodě. Nevyděláte zázračně mnoho, ale zato celkem spolehlivě. Tak to vymyslel pan Bogle, jenž založil v polovině 70. let investiční společnost dnes známou jako Vanguard Group, jež vlastní především indexové fondy; dnes má Vanguard pod palcem majetek za zhruba tři biliony dolarů.
Abyste to ale neměli moc jednoduché, není indexový fond jako indexový fond.
Cena tradičních fondů se stanovuje na konci každého obchodního dne; tehdy také můžete podíl ve fondu koupit, či prodat.
Taková byla i praxe Bogleova Vanguardu.
Předpokládá, že budete chtít sledovat strategii podle hesla „koupit a držet“.
V 90. letech však přišli vykukové s nástrojem zvaným ETF či Exchange-Traded Fund, fond obchodovaný na burze.
Koupíte-li si jeho část, jako by to byly akcie, fond vaše peníze automaticky investuje do svého portfolia, například indexu S&P 500. Vtip je v přístupu na burzu; znamená to, že s podíly v ETF můžete obchodovat celý boží den. (Jestli si teď pomyslíte, že to částečně ruší onu původní výhodu indexového investování, máte znovu pravdu – ale zase, marketing je marketing.)
První ETF spatřil světlo světa v roce 1993; po prvních patnáct let musel každý ETF zprostředkovávat pouze pasivní investice.
Od roku 2008 smějí být ETF spravovány i aktivně, ale většina jich zůstává pasivních. Pro jednotlivé investory je to výhodné hned dvakrát: zaprvé, ETF mají velmi nízké nebo vůbec žádné požadavky na minimální výši investice. Chcete investovat sto dolarů?
Milion dolarů? Obojí je o. k. Zadruhé, zatímco běžnému aktivnímu manažerovi zaplatíte každoročně dvě procenta celkové výše své investice plus dvacet procent ročního výnosu, poplatky u ETF se měří v desetinách procenta.
První část odpovědi na otázku, proč to nedělá každý, je celkem jednoduchá: dělá to skoro každý. Od roku 2008 (viz graf) se s ETF roztrhl příslovečný pytel. Objem aktiv spravovaný indexovými fondy z kategorie ETF dosáhl za prvních sedm měsíců letošního roku 391 miliard dolarů – což je více než za celý loňský rok. „Majetek za zhruba 400 miliard spravují tři největší ETF,“ napsal v červenci americký finanční publicista Joe Nocera pro agenturu Bloomberg, „ale jen za březen se těchto ETF zobchodovalo za 484 miliard dolarů. To není jednání investorů, kteří koupí a drží.“
To logicky vede k druhé části otázky, kdo že tu celou show platí. A tady začíná problém: protože akciový trh skutečně stoupá a výnosy z indexových investic se množí až příliš utěšeně. Základní obavou je, že množství pasivních investic logicky tlačí ceny akcií plošně vzhůru. Odkud že se berou peníze na dotyčné investice? Inu, mocný americký Fed nedělá posledních deset let téměř nic jiného, než že tiskne nové peníze.
Ty si hledají uplatnění. Před rokem 2007 to byly nemovitosti, jejichž cena měla růst donekonečna, dnes jsou to akcie. Moudrost takového smýšlení – zejména ve chvíli, kdy ceny akcií rostou rychleji než výkon ekonomiky – je sporná. Ekonomové se nicméně přou, jestli taková situace je, nebo není investiční bublinou, která by při prasknutí nadělala strašlivou paseku.
Co víc, pasivní investice mohou vést k pravému opaku toho, čeho měl akciový trh původně dosáhnout: k omezení konkurence.
Tak si to alespoň myslí mladí ekonomové José Azar, Isabel Tecuová a Martin Schmalz, bývalí spolužáci z Princetonské univerzity.
Už v roce 2014 přišli se studií nazvanou Protikonkurenční působení společného vlastnictví, která tvrdí, že pokud mají firmy ve vzájemně konkurenčním postavení společného vlastníka (což je vzorová situace v počínání sektorového indexového fondu), přestává být v zájmu vedení těchto firem vést skutečný konkurenční boj. Uvádějí příklad, podle něhož jsou dnes letenky amerických leteckých společností o 12 procent vyšší, než kdyby pasivních investorů nebylo.
Jejich práce dosud spíš nadzvedává obočí, než že by se dočkala univerzálního přijetí. Ale čtenáři v zemi, jež strávila téměř půlstoletí v prostředí ideálního indexového fondu – za reálného socialismu vlastnili teoreticky všichni všechno – zní jejich argument velmi povědomě.
Příklady letošních nejúspěšnějších ETF
Fond Hodnota aktiv spravovaných (v mld. USD) (Výše v % z poplatků výnosu) Letošní výnos (v %)
iShares MSCI Emerging Markets 31,4 0,69 17,77
PowerShares QQQ 50,4 0,20 17,68
iShares Core MSCI EAFE 26,2 0,08 15,10
ZDROJ: MARKETWATCH.COM
Dokud celý trh stoupá, tedy ceny napříč akciovými tituly směřují neustále – byť s výkyvy – vzhůru, jste v pohodě. Aktivně spravované fondy versus indexové fondy (hodnota spravovaných aktiv v bilionech USD)
ZDROJE: INVESTMENT COMPANY INSTITUTE, BLOOMBERG
Jen dál, jen výš Jak si vede index S&P 500 v posledních deseti letech…
…a v posledních 90 letech.
ZDROJ: CNBC
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
