Ve snaze omezit finanční vliv USA a jejich spojenců se Čína zasazuje o vznik rozvojové banky, v níž bude mít hlavní slovo
Ze Šanghaje do Singapuru a do Benátek lodí, po souši ze Si-anu do Teheránu, Moskvy a Prahy – tak by měl podle představ Pekingu proudit ekonomický vliv Číny na Západ. A hlavně by toho mělo proudit podstatně více než doposud.
Snaha Číny o převzetí významnější role ve světové ekonomice totiž dostává konkrétní tvář v podobě projektu Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB). Nově vznikající finanční ústav má za cíl vytvořit protiváhu především Světové bance a Asijské rozvojové bance. Podle Pekingu v nich na úkor Číňanů dominují Američané a jejich spojenci.
Těžká váha Během setkání se zástupci dalších nejméně deseti zemí v Šanghaji na začátku července Číňané oznámili, že do nové instituce vloží rovných sto miliard dolarů. Informoval o tom britský deník Financial Times s odvoláním na „dvě osoby jednání blízké“. Zmíněných deset zemí mělo v Pekingu podepsat předběžné smlouvy o své účasti v bance. Dalších 12 států o ně „projevilo zájem“, včetně několika zemí Blízkého východu.
Banka by měla být financována především Čínou a měla by se, jak je z názvu patrné, věnovat především projektům z oblasti infrastruktury. Prvním projektem AIIB se má stát vybudování takzvané nové hedvábné stezky. Ta by ve svém novém provedení měla vést jednou trasou po souši a druhou po moři; spojovala by čínské vnitrozemí i bohaté východní pobřeží se Střední Asií, Blízkým východem, Ruskem, Indií, nedalekým Tureckem i celou Evropou. Kromě toho Peking hodlá – víceméně na vlastní náklady a podle své vůle – postavit například železnici, jež by spojovala Peking s Bagdádem.
„Číňané mají pocit, že ve spolupráci se Světovou bankou i s Asijskou rozvojovou bankou nic nepořídí, takže se rozhodli ustavit vlastní obdobu Světové banky, kterou budou moci ovládat sami,“ řekl deníku Wall Street Journal nejmenovaný přímý účastník jednání o založení AIIB. „V Asii je o projekt zájem, ale Číňané by se do něho pustili, i kdyby se k nim nikdo nepřidal a byli by na to sami.“ Na odhodlání Pekingu ukazují i další dvě skutečnosti. Zaprvé, založením banky byl osobně pověřen Ťin Li-čchün, někdejší viceprezident Asijské rozvojové banky a pozdější šéf čínského suverénního fondu. Podle serveru China Economy Blog je Ťin tou „nejtěžší vahou v ringu čínského finančnictví“. Podle Financial Times již najal na dvě desítky předních odborníků z jiných čínských institucí, jako jsou Bank of China nebo Citic.
Zadruhé, Číňané takřka přes noc zdvojnásobili svůj očekávaný vklad do nové banky. Na začátku letošního roku byla řeč o tom, že jejich vklad bude činit 50 miliard dolarů, dnes je to dvojnásobek – podobně jako hráč pokeru navyšuje sázku, předpokládá-li, že drží silnější kartu než jeho protivníci.
Proti USA i Rus ku V tomto případě je potenciálních protivníků hned několik. Světová banka a Asijská rozvojová banka jsou nabíledni. Různí čínští představitelé často mluví o tom, že globální instituce neberou v potaz velikost čínské ekonomiky a její význam (o rozložení sil při rozhodování v obou institucích viz tabulky).
Když například o svých projektech rozhoduje Mezinárodní měnový fond (MMF), je podle jeho regulí ke schválení čehokoli třeba 85 procent hlasů. Washington má dlouhodobě k dispozici podíl hlasů, jenž osciluje mezi 16 a 18 procenty, a má tak jako jediná země právo veta.
Je to logické, protože do MMF vkládá nejvíce peněz – Číně ovšem podřízená role nevyhovuje. Zdvojnásobení zamýšleného čínského vkladu navíc přichází právě ve chvíli, kdy OSN vydala zprávu o tom, že letos bude Peking investovat více v zahraničí než doma – poprvé po více než 20 letech.
Kromě zaběhnutých Západem ovládaných institucí je však ve hře i nově asertivní Rusko Vladimira Putina. Ten se chytil myšlenky, podle níž si vlastní finanční instituci založí také země bloku BRICS (kromě Ruska a Číny ještě Brazílie, Indie a Jihoafrická republika). Vlády zakládajících států do ní vloží rovněž sto miliard dolarů. Otevření banky bylo naplánováno na konec roku 2015, nicméně podle serveru Russia Today je pravděpodobné, že bude odloženo na rok následující. I v této instituci bude mít hlavní slovo Čína s vkladem 41 miliard dolarů; právě Rusko však svůj podíl navýšilo na 18 miliard a k témuž přesvědčilo také Indii a Brazílii. Ani v tomto ústavu tedy nebude mít Peking volnou ruku; zakládá proto instituci další a počítá s tím, že žádná další země nebude schopna výší svého vkladu konkurovat.
„Jako kdysi Reagan Rusy uzbrojil, chtějí dnes Číňané Moskvu uinvestovat,“ citoval obvykle dobře informovaný server thediplomat.com amerického finančníka, jenž si přál zůstat v anonymitě, koneckonců stejně jako všechny zdroje mediálních informací na toto citlivé téma.
Peking nemá vyhráno. Zatím Fakt, že Peking dnes může do svého vlivu v zahraničí investovat více peněz než kterýkoli regionální konkurent, však ještě automaticky neznamená úspěch. Bude záležet na několika věcech.
Klíčová otázka zní, jak těsně bude nová banka sledovat linii čínské zahraniční politiky. Nakolik bude AIIB schopna udržet si dávku autonomie nezbytnou k vedení prosperujícího byznysu? Jinými slovy, nakolik se dokáže odlišit od státních finančních domů, jako jsou China Exim Bank a Čínská rozvojová banka? Netušíme, a dost možná to zatím neví ani designovaný šéf AIIB Ťin Li-čchün, ani nikdo jiný.
Druhou klíčovou otázkou je, jak citlivě budou Číňané při uplatňování svého vlivu postupovat. Jak napsal list Financial Times: „Antipatie k megafirmě Čína rostou všude, kde se Číňané objeví. Při realizaci mezivládních dohod Číňané používají vlastní kredit, vlastní subdodavatele, a dokonce čínskou pracovní sílu.“ Projekty z oblasti infrastruktury jsou vůči této komplikaci obzvlášť citlivé – a není vůbec jasné, jakou roli bude v tomto ohledu nová banka schopna hrát.
Jako kdysi Reagan Rusy uzbrojil, chtějí dnes Číňané Moskvu uinvestovat. Málo vlivu pro Peking? Čína je členem několika významných nadnárodních finančních institucí. Většině z nich však dominují Spojené státy a jejich spojenci. Proto Peking zakládá „vlastní“ rozvojovou banku, jejíž investiční politiku hodlá řídit. (data v %) Zdroje: World Bank Group, ADB, IMF, Russia Today, Financial Times
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
