Sarajevský atentát zažehl právě před sto lety první světovou válku. V dubnu 1918 zemřel srbský nacionalista v Terezíně
O smrti svého synovce, následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie se císař František Josef dozvěděl v lázních Ischlu. Smutnou zprávu okomentoval legendární větou: „Věru, že ničím nezůstávám ušetřen,“ okamžitě ukončil dovolenou a ještě téhož dne, 28. června 1914, se rozjel do Vídně. Z buchlovského zámku tam mířil i rakousko-uherský ministr zahraničí Leopold Berchtold.
Noviny v těch dnech přetékaly ušlechtilým patosem. „Dvě bytosti, určené dostoupiti nejvyšších stupňů v hodnostech lidských, dvě bytosti spojené svazkem nejvroucnější lásky klesly náhle v náruč smrti,“ psala Národní politika. Také Lidové noviny litovaly arcivévodu, kterého „na vrcholu mužných sil, v plném rozkvětu energie a v horlivé účasti na řízení státu zasáhla vražedná ruka“, a zadoufaly, že „jen padouši, jichž ovšem není v Rakousku nedostatek, budou přičítati zločiny politicky i mravně nevyspělých výrostků srbskému národu“.
V tom posledním se šeredně pletly. Zbraně, které devatenáctiletý bosenský Srb Gavrilo Princip a jeho druhové použili, pocházely ze srbské státní zbrojnice v Kragujevaci a bělehradská vláda neučinila zdaleka vše, aby atentátu, o kterém dopředu věděla, zabránila. 23. července poslalo Rakousko-Uhersko do Bělehradu ultimátum a o pět dní později vyhlásilo Srbsku válku.
To byl začátek první světové války. Zemřelo během ní 500 až 800 tisíc Srbů a na jejím konci už žádné Rakousko-Uhersko neexistovalo.
Doufejme, že se nic nestane První informace, že následníkovi trůnu může hrozit atentát, získala Vídeň již v únoru 1910, dva roky poté, co Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Nebezpečí bylo od začátku spojeno s militantní nacionalistickou organizací Černá ruka (Sjednocení nebo smrt), v jejímž čele stál šéf srbské vojenské rozvědky Dragutin Dimitrijević zvaný Apis.
Sám Princip se dle svých pozdějších vyjádření začal myšlenkou na atentát zaobírat až někdy v roce 1912, v době, kdy se kvůli studiu gymnázia vypravil do Bělehradu. Dlouho spolu s dalšími mladíky pomýšlel na guvernéra Bosny a Hercegoviny Oskara Potiorka. Když ale noviny v březnu 1914 oficiálně oznámily, že se následník trůnu v červnu zúčastní manévrů v Bosně, bylo rozhodnuto.
To už byl Princip opět v Bělehradě (doma v Bosně se porval na tancovačce s četníkem) a spolu s ním další dva mladí Bosňané – Nedeljko Čabrinović a Trifko Grabež. Trojice zkontaktovala Apisovu pravou ruku majora Vojislava Tankosiće, od kterého dostali čtyři browningy, šest pum, několik kapslí cyankáli, nějaké peníze, pár rad a krátký střelecký výcvik. Hned poté se s pomocí Tankosićových lidí vydali na dobrodružnou cestu zpět do Sarajeva.
Teprve tehdy se o akci Černé ruky dozvěděl srbský premiér Nikola Pašić a ten o konfrontaci s Vídní nestál. Principa se pokusil zadržet na hranicích, a když neuspěl, vyslal za ním do Sarajeva posla, ovšem bez výsledku. Srbský vyslanec ve Vídni se navíc objednal u ministra financí Lea von Bilinského a zcela nekonkrétně ho varoval, že by k atentátu mohlo dojít a že není vhodné, aby následník přijel do Sarajeva zrovna na Vidovdan (roku 1389 prohráli Srbové na den svatého Víta s Turky bitvu na Kosově poli a na dlouhá staletí ztratili nezávislost). Bilinski takové varování nebral vážně a vyslanci laxně odpověděl: „Doufejme, že se nic nestane.“
Princip a spol. dorazili do Sarajeva zhruba tři týdny před atentátem. Zbraně u sebe schoval čtyřiadvacetiletý redaktor Danilo Ilić a teprve těsně před příjezdem následníka je rozdal šesti atentátníkům – Principovi, Čabrinovićovi, Grabežovi, Cvetku Popovićovi, Vasu Čubrilovićovi a Muhamedu Mehmedbašićovi.
Náhoda Z dnešního pohledu se obě strany – atentátníci i arcivévoda – chovaly až směšně amatérsky. Policisté vůbec netušili, jak prominentní osobu v nepřátelském městě ochránit, a pokud by tenkrát v Sarajevu byl jen trochu schopný profesionál, mohl by slovy Josefa Švejka „postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch, nebo tlustejch“. Jenže nikdo takový tam nebyl.
Atentátníci si stoupli do špalíru lidí na širokém Apelově nábřeží a rychle projíždějícího arcivévodu neměli velkou šanci zasáhnout. Jejich granáty, které bylo třeba odpálit úderem o zem, napočítat do deseti a pak teprve hodit, byly navíc prakticky k ničemu.
V prvním kole se podařilo zaútočit jen Čabrinovićovi. Odjištěný granát dopadl na plátěnou střechu automobilu, následník ho chladnokrevně shodil a exploze poškodila další projíždějící vůz. Kolona pak zamířila na radnici, kde rozzuřený arcivévoda seřval sarajevského starostu, vyslechl si jeho zajíkavý projev a pronesl další ze svých černočerných bonmotů: „Vrhání pum bude pokračovat a pak, až mě dostanou, vraha na pár let zavřou a po politické intervenci ho pustí na svobodu (…), u nás ještě udělí takovému chlapovi záslužný kříž.“
Pak vsedl do auta, k manželce poznamenal, že dnes nejspíš „ještě pár kuliček dostaneme“, a rozjel se do nemocnice navštívit výbuchem zraněného plukovníka Erika von Merizziho. Šofér doprovodného vozu si však spletl cestu a pomalu se obracející kolona se náhodou připletla do rány již nedoufajícímu Principovi. „V druhém automobilu jsem poznal následníka trůnu. Když jsem ale viděl, že vedle něj sedí nějaká dáma, chvíli jsem přemýšlel, jestli mám vystřelit, či ne. Pak se mě ale zmocnil jakýsi podivný pocit a z chodníku jsem zamířil na následníka trůnu,“ popsal události Princip ani ne o hodinu později při prvním výslechu.
Jedna kulka zasáhla arcivévodu do krku, druhá jeho ženu do třísel. Oba během chvíle vykrváceli. Poslední následníkova slova prý zněla: „Žofi, Žofi, neumírej, musíš žít pro naše děti.“ Odstranil jsem zlo Princip i Čabrinović se pokusili otrávit, ale marně. Oba skončili v rukou policie a chvíli poté – zbití a zkrvavení – v kanceláři vyšetřujícího soudce, Chorvata Lea Pfeffera.
S možností, že by zůstali naživu, nepočítali, na výslechy se proto nijak nepřipravili. První chybu udělal Princip, když bezelstně prozradil, že bydlí v bytě matky Danila Iliće, což vedlo k jeho okamžitému zatčení.
Mezitím začaly úřady masově zatýkat, vypukly protisrbské pogromy, objevili se mrtví. To bylo na útlocitného idealistu Principa moc a dopoledne 2. července Pfefferovi oznámil, že se přizná a prozradí pachatele, „aby netrpěli nevinní lidé“. Podobně se po poradě s Principem zachovali i ostatní, a policie proto brzy znala jména většiny těch, kteří jim pomáhali při cestě z Bělehradu do Sarajeva, a dokonce věděla i to, že zbraně poskytl Tankosić. Z šestice atentátníků unikl jen muslim Mehmedbašić (utekl do Černé Hory a v květnu 1943 ho nedaleko Sarajeva umučili ustašovci).
Proces s 25 atentátníky a jejich pomocníky začal 12. října 1914 v Sarajevu. Tříčlennému senátu předsedal Luigi von Curinaldi. Většina obžalovaných byla podle Národní politiky „ve svém zevnějšku zanedbána a nedostatečně oděna“ a až na jednoho neměl prý „žádný obžalovaný u košile límec“. Před soudem na tom paradoxně byla daleko lépe pětice mladých atentátníků než jejich pomocníci. Ani jednomu z nich ještě nebylo 20 let, a nehrozilo jim proto „nic horšího“ než dvacetileté vězení. Naopak Ilićovi a pár dalším spiklencům – těm, kteří pomáhali Principovi při cestě z Bělehradu – šlo o krk.
Princip se ke všemu hrdě přiznal a bral vinu za ostatní na sebe: „Nejsem zločinec, když jsem odstranil toho, kdo páchal zlo.
Chtěl jsem dobro.“ Na otázku, jestli se považuje za Srba, odvětil, že je „nacionalista Jihoslovan“ a přeje si sjednocení všech jižních Slovanů, ovšem nikoli pod Rakouskem – to „chraňbůh“. Dalším motivem byla podle něj pomsta za to, co Rakušané provedli lidu: „Pokládají ho za dobytek. Rolník zchudl, úplně ho zničili. Jsem rolnický syn a vím, jaké to je na vesnici.“
Podobně mluvil i Čabrinović. Nejdřív prý tíhl k anarchismu, pak ale odjel do Bělehradu a tam se z něj stal „přesvědčený srbský nacionalista“. Soudu představil vlastní ucelenou teorii atentátu, když tvrdil, že politické vraždy se dějí výhradně ve „shnilých státech“ a předcházejí revoluci: „Proč právě v Rakousku? Protože je tu perzekuce a nesvoboda. A tu je třeba pomstít, to je morální povinnost člověka. Od nejstarších dob je v dějinách v právu ten, kdo zabije tyrana.“
Naopak Ilićův výslech skýtal dle referátu přítomných novinářů „žalostný obraz“. Slevoval ze svých původních výpovědí a tvrdil, že se Principovi snažil atentát rozmluvit, ovšem musil prý ustoupit jeho silnější vůli. Před soudem během dvou týdnů vypovídali všichni obžalovaní a desítky svědků.
Při své závěrečné řeči Čabrinović v slzách prohlásil, že všichni činu velmi litují, protože prý netušili, že následník má děti, a prosil je za odpuštění (a také je obdržel). Princip jeho kajícná slova tvrdě odmítl – pouze prohlásil, že Žofii zabil omylem, když prý chtěl ve skutečnosti střelit Potiorka – jinak ale sveřepě stál na svém: „Není mi líto, že jsem zabil rakousko-uherského následníka trůnu, protože jsem ho zabít chtěl.“
Rozsudek padl 28. října 1914. Princip, Čabrinović a Grabež dostali maximálně možných 20 let, Vaso Čubrilović 16 a Popović 13 roků vězení. Pět mužů bylo odsouzeno k smrti, císař však dva rozsudky zmírnil, a tak byli 3. února 1915 spolu s Danilem Iličem popraveni ještě kupec Mihailo Jovanović a učitel Veljko Čubrilović, kteří pomáhali s transportem zbraní. Rovněž zbylé tresty byly vysoké, devět pomocníků však soud plně osvobodil s tím, že nevěděli, co atentátníci chystají.
Terezínské sny Z 13 vězněných se konce války dočkalo jen pět. Z přímých atentátníků přežil jen Popović, který se později stal kurátorem sarajevského muzea, sepsal o atentátu vzpomínkovou knihu a zemřel až v roce 1980. Principa, Čabrinoviće a Grabeže poslaly úřady v prosinci 1914 do severočeského Terezína. Dozorci se k nim chovali korektně, řád věznice byl ale tak tuhý, že je pomalu, ale jistě zabíjel, zvlášť když Princip s Čabrinovićem byli souchotináři. Všichni tři skončili v samovazbě, dlouho měli na nohou mnohakilové okovy, procházky byly kratičké, jídlo mizerné a hygiena katastrofální.
První zemřel v lednu 1916 Čabrinović, v říjnu ho následoval Grabež. Držel se jen Princip, byť měl po těle jako dlaň velké boláky a rakovina kostí (kostižer) ho připravila o pravou paži. Existuje svědectví několika lidí – většinou lékařů, kteří se s Principem ve vězení potkali.
Nejdůvěrněji mluvil během roku 1916 s psychiatrem Martinem Pappenheimem, který po válce zveřejnil heslovité poznámky pořízené během čtyř vzájemných schůzek.
Princip i v Terezíně rád vyprávěl o osvobození národa, vzpomínal na atentát, byl ale smutný, rezignovaný a přiznal, že se pokusil oběsit na ručníku. „V samovazbě velmi zle, bez knih, nic na čtení, s nikým kontakt (…) spí v noci nejvíc čtyři hodiny. Často sní. Pěkné sny. O životě, o lásce, ne neklidné. Přemýšlí o všem, hlavně o poměrech ve vlasti. O vojně něco slyšel. Ví i o tragické věci, že Srbsko neexistuje,“ zapsal si Pappenheim během první schůzky.
V podobném duchu se nesla i další dvě setkání, ovšem zápis z poslední, čtvrté, červnové schůzky je stručný: „Ruka se musí amputovat. Jeho obvyklá rezignovaná nálada.“ Chlouba chrabrosti Gavrilo Princip zemřel v terezínské nemocnici 28. dubna 1918. Pohřeb měl neokázalý. Pět vojáků tajně složilo jeho rakev do nohou jiného hrobu na místním katolickém hřbitově.
Jeden z nich – četař František Löbl – si nicméně nakreslil plánek a po skončení války hrob označil československou vlajkou a informoval ministerstvo obrany.
Principovo tělo bylo exhumováno 9. června 1919, přičemž chybějící pravá ruka dosvědčila, že jde skutečně o něj. Z neoznačené díry v zemi se ostatky dočasně přestěhovaly do rodinné hrobky starosty terezínského Sokola Pavla Žaluda. O rok později, těsně po skončení VII. všesokolského sletu (koneckonců i Princip byl sokol), si jugoslávská delegace slavnostně odvezla Principovu rakev i rakve dalších atentátníků domů do Bosny, aby – jak psaly Národní listy – „tělesné ostatky jich slavných rodáků spočinuly v rodné půdě, pro niž darovali svůj život“.
Po celou dobu první republiky patřilo sarajevskému atentátu v československé ikonografii přední místo. Například ještě v červnu 1932 Národní politika poeticky vzpomínala „na mladé soudce i exekutory středověkého páru manželského“, chloubu chrabrosti a oddané lásky k vlasti, kteří „byli umučeni v porobené tehdy zemi české nelítostnou zlobou a pomstychtivostí nepřátel“.
První informace, že následníkovi trůnu může hrozit atentát, získala Vídeň již v únoru 1910, dva roky poté co Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
