Vytváření systému, v němž se Agrofertu dobře dýchá, evidentně zdárně pokračuje
V Lex Babiš proměnil poslanec TOP 09 Martin Plíšek novelu zákona o zadávání veřejných zakázek. Jeho návrh, aby z veřejných zakázek byly vyloučeny firmy, v nichž má více než desetiprocentní podíl člen vlády, prošel do třetího čtení, a stal se tak odjištěným granátem hozeným doprostřed vládní koalice, a to s dopomocí koaličních poslanců z ČSSD.
I ALEŠ MUSEL PRODAT
Asi všem ve sněmovně je jasné, že tento útok na ministra financí Andreje Babiše nemůže projít. Jenže jak to zdůvodnit? Směšné jsou pokusy Karly Šlechtové argumentovat tím, že evropská legislativa striktně vymezuje okruh osob vyloučených z veřejných soutěží a ministr mezi těmito osobami není. Ona ta evropská, ale ani česká legislativa nepočítala s tím, že by nějaký ministr demokratické země měl žaludek na to, aby obchodoval se státem. Dokonce i Aleš Řebíček musel v divokých dobách Topolánkovy vlády prodat Viamont, než se stal ministrem dopravy. A bylo kolem toho hodně pochybností, zda ten prodej nebyl jen naoko a jak to, že se začalo bývalé ministrově firmě tak dařit při státních zakázkách. Nic se neprokázalo, ale Řebíček je stále prezentován jako pretendent klientelistické politiky ODS. A Babiš, jehož firmy běžně obchodují se státem, se vydává za největšího bojovníka proti korupci a klientelismu.
Ne že bychom chtěli naznačovat, že Babiš je jako Řebíček, ale objektivně to vypadá ještě o něco hůře. A může se zlobit a křičet, jak chce. Hlavně však nejde o státní zakázky. Významná část Babišova byznysu je závislá na státních regulacích a dotacích. Domácích i evropských. Před časem vzbudila pozornost informace o úspěšném lobbování Babišova zaměstnance ze zvýšení podílu velkých chemiček na čerpání z evropských fondů na úkor těch menších. Klaplo by to, kdyby šéf neseděl na ministerstvu financí? Zvláštní kapitolou jsou pak vztahy dominantního hráče na potravinářském a zemědělském trhu s antimonopolním úřadem, kde se loni znovu vybíral ředitel a opět se hodně diskutovalo o politických kšeftech v zákulisí.
UDĚLEJ, UROB SI SÁM
Ale to je jen střípek. Pro Agrofert je velmi důležité, aby disponoval schopností podobné věci „zařídit“. O tuto schopnost totiž přišel po trapném pádu Stanislava Grosse s igelitkou od strýčka Vika v ruce a je velmi těžké ubránit se dojmu, že to byla právě myšlenka, „co si nezařídím, to nemám“, která stála na počátku politické kariéry Andreje Babiše.
Vytváření systému, v němž se Agrofertu dobře dýchá, evidentně zdárně pokračuje.
Příjmy z dotací rostou, vztahy s klíčovými státními firmami Čepro a Mero jsou zajištěny personálními vazbami nových státních manažerů na Babišův byznys. Zakázky od Lesů ČR pro Wotan a Uniles, zasažitelné novelou zákona, jsou z tohoto pohledu málo zajímavé, byť dobře politicky využitelné. A mimochodem, pokud by Čepro nemohlo od Babiše kupovat biopaliva, tak by se muselo obrátit do zahraničí, a to by těžce postihlo četné tuzemské, na řepce závislé farmáře.
Plíškův legislativní pokus připomenout absolutní konflikt zájmů ministra financí je chvályhodné politické gesto. Jeho vliv však nelze přeceňovat. Voliči ANO jsou, jak je zřejmé z průzkumů volebních preferencí, k tomuto problému vytrvale slepí a hluší. Je to zvláštní vzhledem k tomu, že jde z velké části o lidi, kteří opustili ODS kvůli její korupční pověsti a skandálům a měli by být na jakékoli těžení hmotných výhod z politické moci velmi citliví. Že by se na tom ale mělo něco v dohledné době změnit, lze jen sotva očekávat.
Zvrátilo by situaci, pokud by orgány činné v trestním řízení zjistily, že švindl při vylákání dotací EU na stavbu Čapího hnízda byl trestným činem? Těžko říci. I po zatčení Davida Ratha s krabicí vína vyhráli socialisté krajské volby ve Středočeském kraji. Pochopit, že v civilizované demokratické zemi by neměl být místopředsedou vlády člověk, jehož firma je na vztazích se státem existenčně závislá, je zřejmě ještě trochu složitější.
O autorovi| PAVEL PÁRAL, paralp@mf.cz
