O Leonardu Bernsteinovi se vždycky říkávalo, že je dítětem štěstěny. On jí ale dokázal jít naproti. Legendami opředené Bernsteinovo první dirigentské vystoupení s Newyorskou filharmonií je toho příkladem. Pro sezonu 1943/1944 si ho vybral jako asistenta šéf orchestru Artur Rodzinski. Asistenti tehdy hodně zkoušeli, ale koncerty dirigovali minimálně. Když Bernstein viděl, že se slavný dirigent Bruno Walter necítí před vystoupením 14. listopadu 1943 v Carnegie Hall dobře, nastudoval si pro všechny případy jeho program složený z děl Schumanna, Roszy, Strausse a Wagnera. Waltera pak skutečně nahradil a koncert měl fenomenální úspěch, který ještě umocnil přímý rozhlasový přenos a příznivá kritika v The New York Times následující den. „Typické Lennyho štěstí,“ okomentoval to jeden z Bernsteinových známých.
NECHCI BÝT TOSCANINI
Bernstein byl neobyčejně všestranným hudebníkem, který celý život vedl vnitřní boj, kam veškerý svůj talent směřovat. Ve vrcholném období kariéry v padesátých a šedesátých letech s nezdolnou energií dokázal mít ohromný úspěch s vlastními symfonickými skladbami, muzikály, balety, hudbou k hollywoodským filmům, obnovil slávu Newyorské filharmonie i zpopularizoval klasickou hudbu. Řada expertů soudí, že broadwayskými hity Ve městě, Kouzelné město, Candide a především West Side Story Bernstein zachránil americký muzikál. Přesto, když v letech 1958 až 1969 šéfoval jako první dirigent narozený v USA Newyorské filharmonii, nutili ho někteří kritici i známí, aby přestal pro divadlo komponovat. Jiní zase poukazovali na to, že když má být úspěšným šéfdirigentem velkého symfonického orchestru, měl by se soustředit na práci s taktovkou. Ale byl tu ještě balet (Nezamilovaný, Facsimile), opera (Zmatek na Tahiti), filmová hudba (V přístavu) a naučné pořady v televizi . Své schopnosti prokázal mimo jiné i ve třech symfoniích (Jeremiáš, Věk úzkosti, Kadiš). A „Lenny“, jak byl v hudebním byznysu důvěrně oslovován, mohl být i klavírním virtuosem.
Vlastně jím byl. A vším ostatním také. Bernstein i ke konci své umělecky plodné kariéry zuby nehty bránil vlastní rozhodnutí věnovat se mnoha hudebním oborům najednou. „Nechci strávit jako Toscanini život tím, že budu znovu a znovu studovat 50 skladeb,“ napsal v Timesech. „K smrti bych se nudil, já chci dirigovat, chci hrát na piano, chci psát pro Hollywood, chci psát symfonie. Chci zůstat – v plném slova smyslu – muzikantem. Chci také učit a psát knihy a poezii. A myslím, že to stále všechno dokážu.“
MÁMO, BUDU SE UČIT
Budoucí renesanční muž americké hudby se narodil 25. srpna 1918 v rodině obchodníka v městečku Lawrence ve státě Massachusetts, deset let po příchodu rodiny z území dnešní Ukrajiny. Všechny zdroje se shodují, že byl zázračné dítě. Bernstein sám říkal, že si hudbu a klavír zamiloval až jako desetiletý u tetičky Kláry. S výkřikem malého Lennyho „mámo, budu se učit“ bylo prý o jeho osudu rozhodnuto. Na dnešní dobu docela pozdní start, navíc Bernstein údajně do šestnácti let živě neslyšel hrát symfonický orchestr.
Absolvoval latinskou střední školu a v roce 1939 kompozici na Harvardově univerzitě, kde se naplno projevil jeho mnohovrstevný hudební talent. Již o rok dříve doporučili Aaron Copland a také tehdejší šéf Newyorské filharmonie Dimitri Mitropoulos Bernsteinovi, aby se stal dirigentem. Ten ale podle vlastních slov v té době ještě ani nerozeznal „taktovku od větve“. V hudebním vzdělávání pokračoval na Curtisově institutu ve Filadelfii u Fritze Reinera a v roce 1940 nastoupil v Tanglewoodu do učení k Sergi Koussevitzkému. Známý dirigent ruského původu a dlouholetý šéf Bostonského symfonického orchestru Bernsteinovi předpověděl fenomenální úspěch. Po něm převzal mladý dirigent svůj rozevlátý pódiový styl.
Po přesunu do New Yorku se Bernstein uchytil za plat 25 dolarů týdně ve vydavatelství Harms-Remick, kde přepisoval do not sóla jazzových velikánů Colemana Hawkinse nebo Earla Hinese. Pod pseudonymem Lenny Amber také aranžoval populární písně a hrával na piano v jazzových klubech. Život v anonymitě začínajícímu muzikantovi jednou provždy skončil, když přišla nabídka od Newyorské filharmonie. „Pěkný příklad úspěchu po americku,“ napsal 15. listopadu 1943 list The New York Times v reakci na jeho první dirigentské vystoupení se slavným orchestrem.
OSCAR, EMMY, BESTSELLERY
S výrazným profilem a vlnitými černými vlasy Bernstein ve čtyřicátých letech vypadal jako filmový idol a málem se jím i stal. Studio Paramount ho zkoušelo obsadit do titulní role filmu o Čajkovském. Kariéra se Bernsteinovi slibně rozvíjela. V letech 1945 až 1947 byl hudebním ředitelem Newyorského městského symfonického orchestru, rok po válce dirigoval první operu – americkou premiéru Brittenova Petera Grimese. Ve třiceti se stal poradcem Izraelské filharmonie a od roku 1951, kdy se též stihl oženit s chilskou herečkou Felicií Cohnovou, vedl dirigentské oddělení v Tanglewoodu. Hudbu učil i na Brandeis University (1951-1956) a vedle toho intenzivně spolupracoval s Newyorskými filharmoniky. První přijetí Bernsteinova geniálního muzikálu West Side Story na Broadwayi sice nebylo úplně jednoznačné, zfilmovaná podoba díla však získala Oscara za nejlepší film v roce 1961. Co mohl ctižádostivý umělec chtít víc?
Jak se Bernstein dokázal stát možná nejvýraznější kulturní osobností Ameriky své doby? Odpověď je jednoduchá: může za to televize, v níž širokou veřejnost uhranul popularizačními pořady o (vážné) hudbě. Vše začalo pořadem Omnibus, jenž měl v letech 1954 až 1961 deset dílů. Poté, co se Bernstein stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil patnáct pokračování pro dospělé (1958-1962) a především 53 programů pro mladé s názvem „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958-1973). Ty byly nejpopulárnější. Bernstein na televizní obrazovce zasvěcoval srozumitelně a s humorem velké i malé diváky do různých tajů a záhad hudby a představoval významné skladby a skladatele. Za pořady získal například jedenáct cen Emmy, bestsellery byla i knižní vydání scénářů vybraných dílů.
Nerodily se ale snadno, jak dokládá Bernsteinovo svědectví. „Vždycky se dopálím, když mě někdo nařkne ze snadného úspěchu,“ tvrdil. „Takoví rádobykritici nemají ani tušení, jakou práci mi dá každý koncert. Psací stroj dělá moc hluku. Mám rád ticho papíru a tužky. Když píšu, mumlám si, protože se to bude povídat, nikoliv číst. Někdy si uvědomím, že si takhle drmolím třeba hodinu. Nakonec mne Felicia, moje žena, musela z textů zkoušet. Pokud bych je neuměl nazpaměť, nemohl bych před orchestrem mluvit s nadhledem a hlavně improvizovat.“
S POŽEHNÁNÍM ALMY MAHLEROVÉ
Bernsteinova definice ideálního mistra taktovky zní asi takto: „Nestačí, aby dirigent přiměl hudebníky k hraní. Musí je přimět k tomu, aby chtěli hrát. Musí je uvést do stavu vytržení, do varu, pohnout jim žlučí - buď je přemlouvá, nebo rozkazuje, nebo zuří, to je jedno. Ale ať to dělá jakkoli, musí vzbudit v orchestru stejnou lásku k hudbě, jakou k ní chová on sám.“ Podobné parametry snese jeho působení ve funkci hudebního ředitele Newyorské filharmonie. Svůj oblíbený orchestr dirigoval více než tisíckrát, absolvoval s ním úspěšná turné po Evropě, Latinské Americe, Japonsku či Kanadě. Do repertoáru vedle osvědčených autorů propašoval i kompozice avantgardních skladatelů Elliotta Cartera, Karlheinze Stockhausena nebo Johna Cage. Řídil až 25 koncertů za měsíc, což byla obrovská zátěž. K tomu sám skládal, vystupoval v televizi, psal knihy, hostoval po celém světě.
Výrazně se též přičinil o vzkříšení zájmu o Gustava Mahlera, který stál v čele téže filharmonie na počátku 20. století. Bernstein jako první pořídil nahrávky všech devíti Mahlerových symfonií (1961), dokonce s požehnáním Almy Mahlerové, vdovy po skladateli. A navíc je natočil stereo, což bylo v té době naprosté novum. „Mahlerova hudba je součástí mého já,“ říkával a úroveň zvukových nahrávek tomu odpovídá. Američanovo podání skladeb rodáka z Kaliště je považováno za „definitivní“.
SOUMRAK BOHA
„Měl jsem být vlastně už dávno mrtvý. Kouřím. Piji. Ponocuji. Jsem zavalen prací… Řekli mi, že když nepřestanu kouřit, umřu v pětatřiceti. To jsem je teda vypekl,“ smál se Bernstein v době, kdy mu bylo dvakrát více. Hektické tempo a velmi špatná životospráva se však na jeho zdraví výrazně podepsaly a umělec musel od konce šedesátých let v aktivitách zvolnit. Přesto po zbytek života hostoval u nejvýznamnějších orchestrů, operních domů a na hudebních festivalech. Plodná a povedená byla zejména spolupráce s Vídeňskými filharmoniky, s nimiž natočil pro firmu Deutsche Grammophon mimo jiné opět kompletní cyklus Mahlerových symfonií.
Někteří kritici tvrdí, že Bernsteinovy skladby z posledních dvou dekád jsou těžkopádné a jejich ohlasy byly rozporuplné. Příkladem může být monumentální Mše (1971), na niž se názory zásadně rozcházely. Jak píše v bernsteinovské monografii Meryle Secrestová, kritici se dělili na ty, kteří - jako Paul Hume z Washington Post -„psali o největší hudbě, jakou kdy Bernstein napsal“, a na ty, kteří - jako John Simon - měli dílo za „nepůvodní a pozérský žvást“.
Jasným fiaskem naopak skončil dlouho očekávaný Bernsteinův muzikál 1600 Pennsylvania Avenue na Broadwayi (1976). Producenti ho stáhli z programu po šesti reprízách. Velký úspěch ve světě naopak sklidilo deskové album s nahrávkou West Side Story z roku 1985. Osobně ji dirigoval Bernstein a v hlavních rolích se představili operní pěvci Kiri Te Kanawa a José Carreras. Prodalo se ho přes milion kusů.
Levicový intelektuál Bernstein se vždy veřejně angažoval, to byla další zajímavá stránka jeho osobnosti. Nesouhlasil s válkou ve Vietnamu, podporoval boj černochů za občanská práva, za prezidentování Ronalda Reagana oponoval závodům ve zbrojení, přispíval řadě humanitárních organizací. V Moskvě kdysi poukázal na význam exulanta Igora Stravinského pro světovou hudbu, při 40. výročí svržení atomové bomby koncertoval v Hirošimě. V Berlíně po pádu zdi dirigoval Beethovenovu 9. symfonii.
Americké úřady ho podezíraly z členství v komunistické straně a spisy na něj vedly CIA i FBI ještě v sedmdesátých letech. Dlouholetá Bernsteinova umělecká agentka Margaret Carsonová uvedla, že dirigent předpokládal sledování ze strany CIA, „jakmile se dozvěděl, že se objevil na seznamu nepřátel (prezidenta) Nixona“.
Méně známé je i to, že umělec trpěl těžkými depresemi a bojoval s alkoholismem. Tabu také dlouho byla Bernsteinova bisexualita (s manželkou Felicií měl dvě dcery a syna), která se „provalila“ oficiálně až v roce 1987 po vydání knihy Joan Peyserové Bernstein: Životopis.
Podstatné však je, že Bernstein ovlivnil několik generací dirigentů (Seidži Ozawa, Michael Tilson Thomas), z té nejmladší třeba i českou vycházející hvězdu Tomáše Netopila. „Mým největším dirigentským vzorem, takovým guru, asi zůstane Leonard Bernstein, a to pro svou spontánní muzikálnost i nevtíravou dávku noblesního šoumenství, které k dirigování patří,“ svěřil se nedávno Netopil médiím.
Vážně nemocný Bernstein naposledy dirigoval těsně před svými 72. narozeninami - 19. srpna 1990 - v Tanglewoodu Bostonský symfonický orchestr. Čtrnáctého října 1990 pak ohlásilo londýnské vysílání BBC zprávu o jeho smrti slovy: „Dnes nám odešel náš Lennie - pan Leonard Bernstein.“
BOX
PRAŽSKÁ RAPSODIE
V roce 1946 mladý dirigent zahájil na prvním ročníku Pražského jara svou triumfální mezinárodní kariéru. S Českou filharmonií předvedl hudbu amerických autorů a po dva květnové večery zcela ovládl auditorium pražského Rudolfina. „Největší dojmy: generálka s Bernsteinem. Ohlášený americký klavírista Eugene List nedorazil včas. Sedmadvacetiletý dirigent si bez rozpaků sedl ke klavíru a zahrál sólový part Rhapsody in Blue. Valili jsme oči. Na koncertě s Listem to bylo slabší,“ vzpomínal svědek oné události novinář Ivan Medek. Následující rok se Bernstein do Prahy vrátil a opět s prvním českým orchestrem představil díla Coplanda, Glazunova, Ravela a Dvořáka. Následovala třiačtyřicetiletá pauza, po níž přišlo Bernsteinovo symbolické loučení s publikem – již ve svobodném Československu - na Pražském jaru 1990. Tehdy už těžce nemocný umělec ve Smetanově síni Obecního domu dvakrát dirigoval Beethovenovu 9. symfonii. O koncerty s Českou filharmonií a legendárním hudebníkem byl takový zájem, že bez vstupenky se nebylo možné dostat ani na generální zkoušku.
BOX (po straně)
Bernstein v datech
1918 - Narodil se v Massachusetts.
1939 – Absolvoval Harvard; poprvé vystoupil jako dirigent.
1943 – Úspěšný debut s Newyorskými filharmoniky.
1946 – Poprvé dirigoval v Evropě, účastnil se Pražského jara.
1953 – Hostoval jako první Američan v milánské La Scale.
1957 - Premiéra West Side Story na Broadwayi.
1958 – Stal se hudebním ředitelem Newyorské filharmonie.
1964 - Dirigentský debut v Metropolitní opeře.
1974 - Bernsteinův koncert v Central Parku navštívilo 100 000 posluchačů.
1985 – Veleúspěšná nová nahrávka West Side Story.
1990 - Ukončení kariéry oznámil 9. října, 14. října zemřel v New Yorku.
Praporek:
„Dirigent je sochař, jeho živlem je místo mramoru čas. Musí mít schopnost všechno co cítí, sdělit orchestru rukama, tváří, očima, prsty, všemi možnými záchvěvy, které z něho mohou vycházet.“ (Leonard Bernstein)
