Asi každý si pamatuje ten moment, kdy se dostal Peter
Pellegrini do vedení slovenské vlády. Po zavraždění investigativního novináře
Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové dlouhé dny stoupal tlak na
hegemona slovenské politiky Roberta Fica, který byl nakonec nucen odstoupit z postu
premiéra. Odejít musel i ministr vnitra Robert Kaliňák, také velmi důležitý
zákulisní hráč.
Předsedou vlády se stal dosavadní místopředseda strany, někdejší ministr školství, místopředseda Národní rady Slovenské republiky a vystudovaný inženýr Peter Pellegrini. Před sebou měl nelehký úkol – přesvědčit odcházející voliče o tom, že Směr má snahu se změnit a že je jiný, než ho vykreslují dlouhé roky média. Pellegrini se nejmocnějším mužem Slovenska stal hlavně formálně – Robert Fico si i nadále držel svůj vliv.
Peter Pellegrini dělal vše, čeho byl schopen a skutečně se mu podařilo přesvědčit část voličů, že on není jako jeho předchůdce, ale že mu jde opravdu o dobro slovenské společnosti. Přesně 18 procent voličů v letošních volbách volilo díky Pellegrinimu Směr. Přestože sám Pellegrini je ve straně 20 let, jak sám říká „vylepoval plakáty s obličejem Fica v Bánské Bystrici na zastávkách autobusů“ a prošel si mnoha partajními posty, tak určitá skupina obyvatelstva věří, že s tím, co Směr na Slovensku napáchal, nemá pranic společného.
Přitom ani ve volební kampani nebylo znát, že by Směr vedl po 20 letech do voleb někdo jiný. Při kampani se Pellegrini vymezoval vůči opozici – apeloval na voliče, aby nevolili stranu bývalého prezidenta Andreje Kisky kvůli tomu, že jinak zavalí Slovensko hordy uprchlíků nebo se jezdil fotit na k plotu na hranice s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Stejně tak se choval v debatách. Žádný „Nový směr“, jak se snažili partajní stratégové stranu vykreslovat, ale stále stejný, prospěchářský Směr mířící na nejnižší pudy voličů. Přitom jak se ukazuje po nástupu nové vlády, škody, které byly ve slovenské státní správě napáchány, se budou zacelovat ještě dlouhou dobu.
Voliči však dosavadní Pellegriniho dvacetiletou kariéru ignorují – podle sociologických měření je po prezidentce Čaputové druhým nejoblíbenějším politikem, důvěřuje mu přes 50 procent lidí. Pro lepší představu, Robertovi Ficovi věří jen 20 procento dotázaných – to je stejný podíl obyvatel, na který to dotáhl krajní pravicový politik Marián Kotleba.
Pellegrini se po celou dobu, co zastával premiérský post,
bál jednat jinak, než by mu schválil jeho mentor Fico – dokonce ani bezprostředně
po volbách, které tak příznivě dopadly jen a pouze díky němu, se Pellegrini
neodvážil na dotaz redaktorů odpovědět, zda přišel čas, aby vystřídal na předsednickém
postu dosavadního šéfa. Proto pro mnohé tak může být překvapení, že Pellegrini
sebral odvahu a pokusí se založit nový politický subjekt.
Ovšem jak ukazují další sociologická čísla – jeho stranu (ani nemá zatím název a další osobnosti) by už teď volilo až 21 procent obyvatel – Směr bez Pellegriniho by si vybralo pouze devět procent dotázaných. Možná to budě právě podpora veřejnosti, která dodala současnému místopředsedovi Národní rady kuráže k politické emancipaci.
Založit novou stranu však není jen tak. Státní příspěvek, který Pellegrini pomohl ve volbách vybojovat, poputuje na účty Směru – na nich je v současnosti už 10 milionů eur, státní příspěvek by se měl pohybovat kolem 15 milionů eur za celé čtyři roky. Kde chce vzít peníze Pellegrini pro novou stranu zatím není jasné. Stejně tak se objevují informace, že ze Směru odejde jen menší část poslaneckého klubu a část jeho domácí bánskobystrické buňky.
Je tak otázkou, jak Pellegriniho snaha dopadne. On sám se
vyjádřil, že jeho nová strana bude sociálnědemokratického ražení. Někteří
odborníci na slovenskou politiku označují Směr za prostý podnikatelský projekt,
jehož jediným účelem bylo parazitování na státních zdrojích. Pellegrini tak
musí následující čtyři roky voliče intenzivně přesvědčovat, že to s politikou
„pro lidi“ myslí vážně a že se skutečně dokázal odpoutat od hodnot Směru i od
jeho „kmotrů“, kteří mysleli jen na svůj prospěch.
