Peněžní kimovody. „Izolovaný“ režim si umí sehnat miliardy dolarů

16. 9. 2017

Únorová vražda Kim Čong-nama vrhla světlo na něco extrémně nepříjemného. Bonviván s nafouklými tvářemi nebyl jen prostořeký chlapík, co kritizoval režim v Pchjongjangu. Po dvě dekády jej zásoboval dolarovou hotovostí a spravoval malé impérium podniků v jižní Asii. Není náhoda, že jej zabili v Malajsii, která od Severokorejců nevyžaduje víza a funguje jako jejich základna pro „podnikání“ všeho druhu. Nastrčených firem spravovaných ve skutečnosti Kim Čong-unovým „byrem č. 39“ jsou po světě tisíce.

KLDR disponuje fakticky třemi různými ekonomikami. Tou státní, která sotva uživí vlastní obyvatele (v půlce 90. let zemřely dva miliony lidí hlady) a závisí do značné míry na otrocké práci 200 tisíc vězňů v pracovních táborech. Pak existuje mohutný vojenský průmysl, jenž prodává zbraně do celého světa a nakupuje nukleární technologie v Rusku a na Ukrajině. A nakonec ekonomika „královská“, kterou obstarávají Severokorejci v zahraničí. Ti vygenerují okolo půl miliardy dolarů ročně jen pro potřeby „paláce“.

Tu poslední řídí nechvalně proslulé „byro č. 39“, které založil Kim Ir-sen v 70. letech, když diplomatům dislokovaným po světě nařídil „soběstačnost“. To byl eufemismus pro prodej opia a extrémně čistého pervitinu, který v té době vyráběly státní laboratoře a exportovaly do celého světa. Jestli si někdo někdy dal „čáru“ třeba na Filipínách, pocházela celkem určitě z KLDR.

Zdroje dolarů pro KLDR
DROGY Opium pěstuje a distribuuje společnost Rjugjong. V provinciích Severní a Jižní Pchjongan řídí desítky malých družstev (aby unikla satelitnímu snímkování), jež se věnují převážně pěstování makovic (dělala to i v čase hladomoru). Zároveň se sem přesunula výroba nejčistšího pervitinu na světě, který distribuuje japonský drogový kartel jakuza do celého světa. Nevýhoda – až polovina „zemědělců“ kopíruje výrobní postupy i na domácích záhumencích a je na „bingdu“ (místní název pro pervitin) závislá. Rjugjong je oficiálně v rukou Korejské strany práce, ale fakticky firmu ovládá rodina Sonů, kteří jsou zřejmě prvními kapitalisty v KLDR. Postavili největší mrakodrap ve městě jménem Rjugjong.
FARMACEUTIKA Pokoutně je prodávají diplomaté. V roce 2004 byl zadržen v Egyptě diplomat se 150 tisíci tablet Clonazepamu (u nás se prodává pod značkou Rivotril), ve stejném roce zadrželi v Bulharsku diplomata s 500 tisíci tabletami Fenetyllinu (stimulant podobný amfetaminu). KLDR vyrábí ve velkém Viagru, kterou distribuuje přes nastrčené firmy do jihoasijských zemí.
CIGARETY Statisíce kartonů populárních značek včetně Marlbora najdou zákazníky po celé Asii, ale i v Severní Americe.
ZBRANĚ KLDR vyvezla zbraně nejméně za čtyři miliardy do takových zemí jako Írán, Barma, Eritrea, Etiopie, Tanzanie, Somálsko, Mosambik, Angola, Šrí Lanka, Jižní Súdán, Kongo, Namibie, Uganda a naposledy i Sýrie. Vyzbrojovala i Hamás a Hizballáh. Zbraně distribuuje fl otilou lodí rozdělených mezi malé společnosti sídlící v Sieře Leone, Malajsii a dalších zemích. Největší zbrojovkou v rukou Pchjongjangu je Glocom v Malajsii.
„KONTRAKTOŘI“ Eufemismus pro armádu 60 tisíc až 70 tisíc dělníků a prostitutek, která pracuje ve stavebnictví, textilním průmyslu, těžařství, lesnictví a zemědělství v Malajsii, Číně nebo Rusku a dalších asi 30 zemích za zlomek minimální mzdy. Jejich odvody (přes miliardu dolarů ročně) tvoří největší část zisků „královské ekonomiky“. Severokorejští celníci často i přes sankce spolupracují s těmi čínskými při prodeji mladých děvčat do čínských sexuálních služeb.
INDUSTRIÁLNÍ KOMPLEX KESONG Nedaleko demilitarizované zóny fungoval řadu let komplex, v němž jihokorejské koncerny zaměstnávaly desítky tisíc severokorejských dělníků za zlomek minimální mzdy vyplácené v Soulu (cca 160 dolarů). Po zhoršení vztahů v roce 2013 byl z velké části uzavřen.
DOLARY Státní tiskárna cenin v Pchjongjangu vytiskla za 30 let nejméně 150 tisíc dolarů ve stodolarovkách. Distribuují je diplomaté, kteří je míchají v poměru 1 : 1 se skutečnými dolary. Některé padělky diplomaté „prodávají“ za částky 70 až 30 skutečných dolarů. Bankovky jsou tak kvalitní, že je často nerozeznají ani odborníci, a USA kvůli tomu zavedla před čtyřmi roky novou stodolarovou bankovku.
KNIC Korejská národní pojišťovna oficiálně poskytuje služby v Hamburku a Londýně, fakticky ale pere špinavé peníze a investuje do nemovitostí a zahraničních měn po celém světě. Vydělá desítky milionů dolarů ročně, které posílá přímo Kim Čong-unovi.
BYRO Č. 39 Sídlí v budově Korejské strany práce a řídí všechny zahraniční aktivity KLDR. Disponuje přibližně pěti miliardami dolarů, které jsou uloženy v bankách v Macau, Hongkongu a ve Švýcarsku. Organizuje též nákup ruské ropy přes nastrčené společnosti v Singapuru a především nukleárních technologií ze zemí bývalého SSSR (ruská společnost Eněrgomaš, ukrajinská Južmaš Avia). Jen tak si lze vysvětlit náhlý skok vpřed od nespolehlivých raket středního doletu k mezikontinentálním balistickým střelám.

Papírově je „byro č. 39“ jen dalším sekretariátem Korejské strany práce, fakticky je to cosi jako monstrózní hedgeový fond. V průběhu let měl největší příjmy z různých aktivit. Vytiskl okolo 150 milionů ve falešných stodolarových bankovkách, jež dodnes obíhají v jižní Asii. Mnohé byly tak kvalitní, že s nimi měly problém i americké banky a daly jim přezdívku „superdolary“.

Přes nastrčené a internetové lékárny prodal tuny amfetaminů, benzodiazepinů a generik Viagry. Ovládá flotilu lodí, které dovážejí lehké i těžké zbraně do všech koutů světa, kde se aktuálně válčí.

Severokorejská společnost KNIC s pobočkami v Hamburku a Londýně pod pláštíkem pojišťovnictví mohutně investuje do nemovitostí ve světě. Tyto společnosti pracují mimo kontrolu ministerstva financí i centrální banky. KNIC posílá do „byra č. 39“ každý rok 20 milionů dolarů jen pro potřeby oslav Kimových narozenin. Doprava peněz je neuvěřitelně prostá. „Spočítáme je na stole a rozdělíme do 20 krabic po jednom milionu,“ řekl BBC bývalý činovník KNIC.

Kriminální svrchovanost

Ačkoli výše popsané vypadá jako neobyčejně lukrativní obchod, na ročních ziscích „královské ekonomiky“ se fakticky nepodílí ani čtvrtinou. Polovina zemědělských družstev v severních provinciích na hranici s Čínou jsou sice opiové farmy, ale ani ty nevygenerují více než 100 milionů, neboť distribuce skrze ambasády či spolupráce s japonskými drogovými kartely jsou příliš komplikované. Zdaleka největší zisk má režim z práce svých lidí v zahraničí.

Luxusní tabák, delikatesy a sexuální otrokyně: tak si žije neomezený vládce Severní Koreje

Diplomaté a agenti, kteří řídí nastrčené firmy po světě, musejí ročně odevzdat okolo 50 tisíc eur získaných částečně prodejem drog (v KLDR se vše oficiálně přepočítává na eura, neboť dolar je „imperialistická“ měna – fakticky Severokorejci ovšem posílají dolary). Ani oni však nejsou hlavním zdrojem příjmů, nejvíce peněz posílají desítky tisíc severokorejských dělníků v Malajsii, Číně a Rusku, kteří pracují za nižší než minimální mzdu sedm dní v týdnu se dvěma dny volna ročně, veškeré peníze odevzdávají na účet (čímž je pojištěn jejich návrat do vlasti) a jsou pod neustálým dohledem. Tímto způsobem získá režim až miliardu dolarů ročně, podobnou sumu, jakou činí jeho oficiální export.

Zvláštní kapitolou jsou mladé Severokorejky, jež jsou přímo prodávány čínským zbohatlíkům jako nevěsty, případně pracují v sexuálních službách či v barech jako sexuální otrokyně.

V různých historických obdobích byla nejziskovější jiná aktivita – ale režim si pokaždé přes mezinárodní sankce najde cestu k penězům. Politologové pro KLDR razí termín „kriminální svrchovanost“.