Recese není hlavním důvodem snížení objemu úvěrů
Česká národní banka sleduje vývoj tří měnových agregátů - M1, M2 a L. Agregát M1 zahrnuje oběživo a vklady na viděnou, agregát M2 obsahuje navíc termínované vklady a vklady v cizích měnách. Agregát L zahrnuje kromě celého agregátu M2 i státní krátkodobé cenné papíry (státní pokladniční poukázky, poukázky České národní banky a FNM) v držení nebankovních subjektů.
Rozpor.
Ještě v roce 1995 dosahovaly meziroční přírůstky M2 kolem dvaceti procent. V letech 1996 a 1997 se růst snížil přibližně na polovinu a v roce 1998 dosáhl minima - zhruba pěti procent. V roce 1999 se růst M2 vrátil k desetiprocentní hranici. Podobně, jen s většími výkyvy, se vyvíjel i agregát M1 - snížení růstu bylo prudší, dokonce přešlo do absolutního poklesu, ovšem o to výrazněji se v závěru loňského roku růst zrychlil. Agregát L se vyvíjel s menšími výkyvy, ovšem i zde je od roku 1996 patrné výrazné zpomalení růstu.
Vývoj měnových agregátů tak přibližně odpovídá vývoji čistých zahraničních aktiv, jejichž růst se v letech 1996 a 1997 výrazně zpomalil a ke zrychlení došlo až v letech 1998 a 1999. Naproti tomu dynamika úvěrů klientům se v posledních několika letech relativně plynule snižovala a v roce 1998 začal objem úvěrů meziročně klesat. Červená čísla vydržela až do listopadu 1999, což jsou zatím poslední zveřejněné údaje. Je nutné říci, že bankovní sektor v posledním období prošel výraznými změnami, které zahrnovaly například velké odpisy úvěrů nebo likvidaci některých bank, a vykazované údaje proto mohou poskytovat zkreslený obrázek o skutečnosti. Ovšem i údaje očištěné o odpisy úvěrů, kursové vlivy, kapitalizaci úroků a banky v likvidaci vykazují stejný trend vývoje. Je tedy možné říci, že celkový objem peněz v ekonomice roste, ale objem úvěrů klientům klesá.
Teorie.
Klíčovou otázkou je, kolik peněz ekonomika pro své fungování potřebuje a jak přesně probíhá interakce mezi jejich množstvím a reálnou ekonomikou. Definitivní odpověď zatím nebyla nalezena. Existuje nicméně shoda o platnosti kvantitativní teorie peněz v dlouhém období. Tato teorie tvrdí, že nominální produkt, objem vyprodukovaných statků a služeb v běžných cenách, se rovná množství peněz v ekonomice násobenému rychlostí jejich oběhu. Monetaristický přístup předpokládá, že rychlost oběhu peněz je přibližně konstantní, neboť je určena především institucionálním uspořádáním ekonomiky, například způsobem platebního styku, zvyklostmi při provádění transakcí a podobně.
S uplatněním této teorie v českých podmínkách jsou však potíže. Například zavedení finančního trhu v prvních letech transformace zcela jistě ovlivnilo množství peněz, které ekonomika potřebuje pro své fungování. Klíčovým problémem je ovšem patrně způsob zjišťování rychlosti oběhu peněz. Ta je dopočítávána z realizovaných veličin nominálního hrubého domácího produktu a objemu peněžních prostředků. Tento mechanický přístup vede k ignorování dynamiky vývoje HDP i peněžní zásoby, stejně tak jako kauzálního vztahu mezi vývojem nominálního produktu a peněžní zásoby. Česká ekonomika zatím neposkytuje dostatečně dlouhé časové řady pro to, aby zkoumání rychlosti peněz mělo větší smysl. Navíc uvedené výpočty neberou v úvahu ani vývoj struktury peněžní zásoby - je zřejmé, že její jednotlivé složky se liší co do míry své likvidity a mají na ekonomiku různý vliv.
Rychlost oběhu.
Právě pozorování relativně krátkodobého vývoje mechanicky dopočítané rychlosti oběhu peněz pak vede některé ekonomy (viz například Martin Hlušek: Už ani peníze nejsou tím, čím kdysi bývaly. Hospodářské noviny, 17. 11. 1999) k názoru, že v české ekonomice výrazně klesá rychlost oběhu peněz a rychlejší růst peněžní zásoby je žádoucí, respektive nepředstavuje výraznější nebezpečí. Dobrou ilustrací problematičnosti tohoto přístupu je snaha vysvětlit krátkodobé změny rychlosti oběhu. Například zvýšení rychlosti v roce 1997 je vysvětlováno tím, že peníze se staly vzácnější kvůli vysokým úrokovým sazbám, a podniky se tak snažily využít každou korunu co nejefektivněji. Proč ale potom rychlost dále nerostla, když finanční omezení podniků se stále zpřísňovala? Ve skutečnosti rychlost oběhu peněz v závěru roku 1997 a především začátkem roku 1999 klesala.
Argument použitý ve zmíněném článku, tedy že rychlost klesala kvůli nižší ekonomické aktivitě, jde přímo proti hlavnímu závěru tohoto směru uvažování. Jestliže se rychlost snížila kvůli poklesu ekonomické aktivity, pak v případě ekonomického oživení nic nebrání tomu, aby se rychlost zase zvýšila. Argumentování, že kvůli nižší rychlosti je třeba více peněz při ekonomickém oživení, pak nezní příliš logicky.
Je pravda, že v delším období je možné podle výše uvedeného dopočítání pozorovat postupný pokles rychlosti oběhu. Z tohoto pozorování však nelze učinit silné závěry a doporučení pro měnovou politiku především kvůli strukturálním změnám na straně aktiv bankovního sektoru. I když celkový objem aktiv, respektive pasiv, roste relativně rychle, objem úvěrů klientům klesá.
Rozhodla nabídka.
V souvislosti s nedávným klesajícím trendem objemu úvěrů se často používá termín credit crunch (zadření úvěrů). Tento termín je používán pro případ, kdy nabývá na intenzitě přidělování úvěrů. To je situace, kdy je při dané ceně na trhu vyšší poptávka než nabídka, ale cena se nezvýší a trh funguje v této nerovnovážné situaci. Prodávající přiděluje zboží (úvěr) kupujícím, kteří mají zájem o více zboží, než mohou dostat.
Přidělování úvěrů přitom existuje i v naprosto normální situaci, kdy nikoho ani nenapadne mluvit o zadření úvěrů. Důvodem je to, že úroková sazba úvěru neplní jen funkci ceny, ale má i hodnotu signálu o úmyslech klienta. Když přijde klient do banky a řekne, že je ochoten zaplatit nejvyšší sazbu, neznamená to, že úvěr jistě dostane. Klient banky může souhlasit s úrokovou sazbou jen do určité výše, jinak mu banka nebude věřit, že bude schopen či ochoten poskytnutý úvěr splatit. To platí tím více, čím horší je vymahatelnost práva a právní pozice věřitele, tedy banky. Navíc platí vztah mezi výnosem a rizikem: většinou jen rizikové projekty slibují vysoký výnos.
I v případě, že pozorujeme pokles objemu poskytnutých úvěrů, tedy není možné jednoznačně určit, že jde o omezení nabídky úvěrů. Není totiž jasné, zda klesla nabídka nebo poptávka. Objem úvěrů se často chová procyklicky, tedy v recesi množství úvěrů klesá, a je obtížné identifikovat, proč tomu tak je. Vzhledem k nutnosti modelovat nerovnovážný stav má s tímto úkolem potíže i současná ekonometrie, a to i na rozvinutých trzích, o tranzitivních ekonomikách nemluvě.
Současná česká situace tyto problémy názorně ilustruje. Na jedné straně je možné říci, že omezení nabídky úvěrů uvrhlo českou ekonomiku do recese.
Na druhé straně je možné hledat hlavní příčiny recese někde jinde a tvrdit, že recese, a tím i horší finanční situace a snížená ochota investovat, vedla k omezení poptávky po úvěrech, a banky tak nemají komu půjčovat. Podle mého názoru v recesi zřejmě došlo k poklesu relevantní poptávky po úvěrech, ovšem hlavní důvod omezení objemu úvěrů je na straně nabídky, tedy v bankovním sektoru.
Potíže bank.
Hlavní roli zřejmě hraje zhoršení kvality aktiv. Narůstající objem špatných (klasifikovaných) úvěrů vede k nutnosti vytvářet opravné položky, které stahují bankovní výsledovky do ztrát, a tím snižují objem kapitálu. Nutnost splnit kritéria kapitálové přiměřenosti vede banky k hledání méně rizikových aktiv, než jsou úvěry. Jistou roli může hrát i předprivatizační stav ve velkých bankách, který nenahrává odvážným rozhodnutím financovat nadějné projekty. Samostatnou kapitolou pak je výrazné zpřísnění regulace ze strany ČNB, která přibližně v polovině roku 1998 vydala nařízení, které v průběhu několika let nutí banky vytvořit opravné položky ke ztrátovým úvěrům, jako kdyby nemovité zástavy měly nulovou hodnotu. I když je pěkné, že se centrální banka stará o zdraví bankovního sektoru, a je pravda, že mnoho nemovitých zástav je zřejmě nadhodnoceno, přece jen se takový krok zdá být poněkud tvrdý.
Uvedené opatření udělalo v bankovních bilancích díru v řádu desítek miliard korun. Navíc ČNB zpřísnila podmínky v právě probíhající recesi, a prohloubila tak finanční problémy bank a v konečném důsledku i podniků a celé ekonomiky. Pro korektnost je ale nutné uvést, že špatný stav úvěrových portfolií bank má hlubší kořeny, související se způsobem privatizace a stavem právního prostředí, a centrální banka neměla příliš možností, jak tento stav řešit.
Problém umístění.
Lze předpokládat, že se úvěrová emise bude zrychlovat, ovšem jen postupně. Konec propadu ekonomiky povzbudí odvahu investovat, a tím i poptávku po úvěrech. Stát posiluje kapitál největších českých bank, ať již přímo zvýšením základního jmění, nebo nepřímo odkupem špatných úvěrů za vyšší než tržní cenu. Česká spořitelna již byla prodána a privatizací v dohledné době projde i Komerční banka. V delším období by privatizace těchto dvou bankovních domů měla přinést zvýšení kapitálové síly, kvalitnější alokaci zdrojů a snad i lepší řízení rizika. Na druhé straně nelze v krátkém období očekávat, že noví vlastníci najednou profinancují všechny dostupné projekty. Většina českých bank se mimoto poučila, že dostat u nás zpět půjčené prostředky není jednoduché a skutečně bonitních klientů není mnoho.
I současný růst peněžní zásoby je ale pro podporu začínajícího ekonomického oživení dostatečný. Problém nespočívá v celkovém množství peněz v ekonomice, ale v jejich alokaci bankovním sektorem. Schopnost bank půjčovat, a přebírat tak rizika se díky státní pomoci a privatizaci zlepší. Banky ovšem nebudou ochotny příliš půjčovat, pokud se výrazněji nezmění institucionální prostředí a nezlepší finanční situace podniků. Pro velkou skupinu podniků přitom může zlepšení finanční struktury přinést jen konkurs nebo procedura, která by jej suplovala, neboť současní vlastníci nemají prostředky na to, aby podniky kapitálově posílili.
