Model vládnutí a dělání byznysu po česku prochází bolestivým procesem
Nositel Nobelovy ceny v oboru jaderné fyziky Sir Ernest Rutheford se zasloužil o lidstvo nejen svými objevy. Zejména dnešní kormutlivé době se jako cenná navigační pomůcka ukazuje jeden z jeho citátů: “Gentlemen, we have run out of money. It is time to start thinking.” Ano, v případě, že došly peníze, je načase začít myslet. Tristní situace nastává v případě, kdy peníze sice již nejsou po ruce, ale otevřená hlava s nápady na záchranu se ne a ne objevit.
Případ, kdy zdroje peněz pomalu vysychají a nápady nikde, mi popsal manažer jedné velké akciové společnosti. Jeho firma sice má na českém trhu vedoucí postavení a kdysi byla až famózně úspěšná, v poslední době však trvale ztrácí tržní podíl. Jak se z toho vymotat, o tom nemají potuchy. Vedeni zásadou, že i „suchý hadr se dá vyždímat“, šetří na „core byznysu“ a prakticky zastavili vývoj nových produktů. Prostě se plácají na trhu s unaveným zbožím. Kdyby se s akciemi této firmy veřejně obchodovalo, už by tam léta vládl někdo jiný, protože je drahnou dobu zralá na nepřátelské převzetí. Dlouho se však už její zaměstnanci trápit nebudou…
Mocná zájmová koalice
Mnohem delší muka čekají státní firmy, do nichž se v minulosti poměrně snadno peníze tím či oním kanálem dolévaly. To se pak začíná myslet jen s velkými potížemi a bývá nutno zaplatit vysoké školné. Vzpomínám si na pokus o záchranu jedné severomoravské strojařsko-hutnické firmy, do níž stát pumpoval k velké radosti bank peníze přímo. Ty si totiž díky přímému převodu státní pomoci na účty churavějící firmy tyhle peníze „odklonily“ a použily je na snížení svých pohledávek za dlužníkem. Pokud mne paměť neklame, stalo se to dvakrát za sebou, teprve potřetí stát pochopil, že bude vhodnější zachraňovat firmu trochu chytřeji a levněji.
Bolestivým procesem, kdy peníze docházejí a myslet by bylo potřeba, prochází celý model vládnutí a dělání byznysu „Czech Way“. Není možné nezaregistrovat vznik mocné zájmové koalice, jež by chtěla znovu „zprůchodnit“ proces zadávání veřejných zakázek. Ten prý zmrznul a hrozí národohospodářskými škodami tím, jak příliv peněz zejména do infrastrukturních projektů vázne spolu se zablokovanými soutěžemi.
Krystalickým příkladem „Czech Way“ jsou námitky podávané neúspěšnými soutěžiteli. Stal se z nich skoro národní sport, který se praktikuje i v případech, kdy je zcela zjevné, že námitka neuspěje. Nespokojencům jde jen o to proces vykolejit, anebo přinejmenším hodně zbrzdit. Podání námitky není spojeno s žádným ekonomickým nákladem, takže proč nenamítat, když nás to nic nestojí a existuje naděje, že „sousedovic koza mezitím chcípne“.
Zablokované tendry
Ekonom by neměl propadat moralizování, je to koneckonců forma konkurenčního boje. Člověku jenom vrtá hlavou, že pokud se tahle praxe stala normou chování a pěstují ji všichni účastníci trhu, nemůže být výsledkem nic jiného než zabrzdění přílivu finančních zdrojů. Nejsou zakázky, a tedy ani tržby, není zaměstnanost a tak dále. Je svým způsobem fascinující, jak notoričtí kverulanti blokující tendry neuvěřitelně snadno přecházejí do role kapitánů průmyslu se starostí o národ. A v nové funkci tlačí nejvyšší příděl rozpočtových a evropských peněz do financování infrastruktury a tvrdě kritizují vládu, že všechno zpřísňující novelou zákona o veřejných zakázkách „podělala“.
Námět na přemýšlení zní: jak podstatně zvýšit ekonomické náklady notorických stěžovatelů, když se prokáže, že neměli pravdu. Klasický nástroj, složení kauce, má odvrácenou stranu v podobě vytěsňování důvodných námitek jenom kvůli nedostatku peněz. Ale co takhle přenést důkazní břemeno na stěžovatele a v případě, že se prokáže neoprávněnost stížnosti, hradil veškeré ekonomické náklady, které kverulantstvím způsobil?
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Fiskální devalvace v Česku: boj pokračuje
Investovat může být totéž co prožrat
