Útokem na newyorská dvojčata v roce 2001 odstartovala nová epizoda mezinárodního terorismu. Ten byl odsunutý na vedlejší kolej pádem Sovětského svazu a jeho satelitů, včetně Československa, kdysi velmoci ve výcviku „pokrokových aktivistů“ z Palestiny, Sýrie, Libye… Jako by se oblast průniku arabského světa a islámu, která je v podstatě zodpovědná za existenci samého slova terorismus, potřebovala nadechnout a najít nového nepřítele. K tradičním primárním cílům typu Izrael či Spojené státy přibyla rázem celá euroamerická kultura.
Nacházíme se v tragikomické situaci. Objevem ložisek ropy a hlavně nárůstem její světové spotřeby se arabský prostor začal před dvěma sty lety posouvat z reálné doby kamenné do současnosti. Bohužel, takto rychlý sociální vývoj nutně neproběhl úplně košer. Arabské země, z nichž vznikly regulérní státy, se začaly topit v námi s úctou zasílaných petrodolarech a nerozvinutá kultura a občanská společnost umožnily růst radikálních hnutí zaštítěných koránem a hromadou zbraní, nakoupených právě za ty naše petrodolary. Hledání jasně definovaného vnějšího nepřítele sekundovala militantní povaha islámu. Vznik Izraele byl ideální příležitostí. Co na tom, že vznik židovského státu je de facto sovětský počin. Co na tom, že Američané na Izrael získali vliv až poté, co Rusové pochopili, že Židé bez ohledu na jejich představy hodlají žít po svém. Co na tom, že v téměř celý islámský terorismus po celou dobu tancoval, jak sovětský režim pískal. Arabští muslimové, a to je obzvláště pikantní, s myšlenkou na ušlechtilou smrt ve svaté válce vlastně třicet let umírali za zcela materialistické zájmy Rusů, když za ně dělali špinavou práci.
Členové Hizballáhu i al-Káidy jsou vesměs primitivové, když už vzdělaní, tak na Západě a zásadně až po důkladném náboženském vymytí mozku. Ale ať už odpalují sami sebe, rakety či boří mrakodrapy, teroristé to nejsou. Jsou to zbraně.
Levné, efektivní, samoobnovitelné, relativně – ve srovnání s dnešní úrovní technologie – inteligentní, avšak pouze zbraně. Nůž, útočná puška ani jaderná bomba nejsou samy o sobě ani špatné, ani dobré. Záleží až na úmyslu, s jakým jsou použity. O islámských teroristech to platí také, jak ostatně dokázali během posledních čtyřiceti let Rusové i Američané v Africe, na Blízkém i Středním východě či v Malajsii. Proměna pokrokového aktivisty v teroristu je čistě geografická záležitost. Muslimští teroristé jsou stále ještě dostatečně primitivní na to, aby se dali snadno ovládat. Jenže kdo je vlastně ovládá? Kdo drží detonátor výbušného opasku?
Zatímco dříve byly motivace i vodítka, na kterých arabské loutky běhaly, vzhledem ke geopolitickému uspořádání jasné, svět se pádem komunismu změnil. Partikulární zájmy vytvářejí ad hoc koalice měnící se přes noc. Demokracie bohužel ze své podstaty vždy dává prostor propagandě druhé strany, která jej bez skrupulí a důkladně využívá. Pro budoucnost už nejsou důležité politické či ekonomické motivace, nýbrž toky peněz. Je jasné, že pro západní tajné služby je orientace v takto narychlo změněném pořádku věcí nesmírně složitá. Moderní, zákonem daná opatření na ochranu občanů sice ještě žádného občana neochránila, avšak spolehlivě chrání ty, kteří drží spouště živých muslimských bomb. Po jedenáctém září se ve všech spotech o al-Káidě, záběrech na výcvikové tábory v Afghánistánu a vůbec v celé té marketingové přípravě na válku s Tálibánem ztratilo něco důležitého. Alespoň zpočátku se hovořilo o zdrojích, zmražených účtech, sledování finančních toků přes všechny světové banky včetně švýcarských, zkrátka o spojení živá zbraň-logistika-náklady-zdroje. Hlášky do médií o úspěšně završených finančních operacích proti zdrojům peněz ale brzy tiše odezněly. To může znamenat dvě věci: buď se daří, a proto se vše drží pěkně pod pokličkou, ale spíše západní státy totálně selhaly v boji s majiteli obrovských sum, zaštítěnými nejlepšími světovými odborníky, o nichž se HR oddělením tajných služeb může jen zdát. A jak už to tak bývá, pokud někdo platí za služby, definuje si i jejich rozsah a kvalitu. Pokud má obchodník se zbraněmi dost peněz na to, aby zaplatil odpálení pár raket v době těžce dojednaného příměří, má vystaráno. Pokud aktuální ruský šéf potřebuje rozmělnit mediální pozornost, jinak pevně zaměřenou na schopnost Rusů dodávat nasmlouvané množství zemního plynu, opět stačí jen těsně před počátkem mírových rozhovorů stisknout spoušť na islámské živé bombě. Potřebuje-li někdo z OPEC vlivem eskalujícího napětí na Blízkém východě zvýšit ceny ropy navzdory vůli většiny kartelu, není nic jednoduššího než podsunout Izraelcům tutovou zprávu o zbrojním skladu Hamasu a nechat je vybombardovat nemocnici nebo školu.
Moderní technologie toto vše usnadňují. Rostoucí výkony výpočetní techniky a internet dělají ze zadavatelů naprosto anonymní postavy v pozadí, tentokrát na rozdíl od dob minulých nevystopovatelné. Vymyslet šifru je totiž vždy jednodušší než ji zlomit. A čím složitější šifra, takřka na hranici dnešní výkonnosti počítačů, tím nemožnější je její zlomení v reálně dostačujícím čase. Moderní komunikace vytváří z těch, kteří islamisty financují, skutečné duchy, kteří se zhmotní pouze na pár milisekund těsně před úderem. Snad se vyvinou pokročilé diagnostické metody, které spolu s osvědčeným práskáním a ještě osvědčenější korupcí umožní západním tajným službám na tato nová rizika reagovat. Bohužel, je to vysoce nepravděpodobné. Sotva tento trend nastal, už mají zločinci takový náskok před spravedlností, že je prakticky nedohnatelný. Za příklad nechť slouží skutečný český policista se střední zahradnickou školou, který je hlavním vyšetřovatelem ekonomické kriminálky v jednom moravském okrese. On sám k tomu říká: „Jak mám s dvaceti naráz přidělenými případy čelit podvodníkovi s MBA z Harvardu, který svůj čin plánoval do nejmenšího detailu třeba půl roku?“ Než kvalita technologie i lidských zdrojů státní sféry dožene tu top zločineckou, to dříve rozkvete suchý pařez. Do té doby, není-li k dispozici léčba kauzální, zbývá bohužel pouze ta symptomatická. Tedy hromadná likvidace nepřátelských zbraní.
