Prodiho komise podcenila obvinění z korupce
Veterán italské politiky a bývalý premiér Bettino Craxi zemřel v roce 2000 v tuniském exilu. Tam se vyhýbal vězení, které by ho čekalo v jeho rodné zemi, neboť italské soudy Craxiho odsoudily za korupci. Politikův syn Vittorio přirovnal svého otce krátce po jeho smrti k velikánům evropské politiky. „Pokud bral peníze, nedělal to kvůli sobě, ale proto, aby podpořil své velké politické cíle. Kohl, Mitterrand a Craxi vybudovali Evropu,“ prohlásil Vittorio Craxi.
Shodou okolností i německý kancléř Helmut Kohl se po svém odchodu z funkce dostal pod palbu kritiky za podíl na podezřelém financování své politické strany. Ani jeho protivníci se ale neodvážili tvrdit, že by Kohl dal přednost vlastnímu obohacování před velkými evropskými cíly. Kohl i Craxi dost možná věřili, že tolerováním podvodů pomáhají svým stranám a jejich hlavní ambici: mírovému sjednocení Evropy.
Podobný způsob uvažování zřejmě nebyl v minulosti cizí ani lidem v Evropské komisi. Když se na konci 90. let objevila obvinění vůči bývalé komisi Jacquesa Santera, že toleruje protekci a finanční nesrovnalosti, lidé v čele výkonného bruselského orgánu Evropské unie nad tím mávali rukou. Řešili přece mnohem důležitější věci. Vše skončilo tím, že Santerova komise v roce 1999 padla.
Prodi slíbil změnu.
Nový předseda Evropské komise Romano Prodi nastoupil se slibem „nulové tolerance“ vůči podvodům, korupci a veškerým únikům financí. V Bruselu měla vzniknout veřejná správa světové úrovně. Na rozdíl od současného italského premiéra Silvia Berlusconiho působil Prodi, Berlusconiho předchůdce v úřadu šéfa vlády, velmi čistým dojmem. Nikdy nebyl obviněn v žádném korupčním skandálu. Důležitou roli v Bruselu měl sehrát také komisař Neil Kinnock, bývalý šéf britských labouristů. Právě on v Prodiho komisi dostal na starost administrativní reformu.
Zdálo se, že reforma se opravdu rozbíhá. Pravda, občas zazněly zvěsti o podivných věcech. Bývalá hlavní účetní Evropské komise Marta Andreasenová, která prohlásila, že bruselský systém účetnictví je náchylný k podvodům, byla „uklizena“ na jiné místo. Olaf, vyšetřovací orgán, operačně nezávislý na komisi, jenž vznikl právě po pádu Santerova týmu, zkoumal několik případů pochybení v hlavním statistickém úřadu – Eurostatu. Dorte Schmidt-Brownová z vnitřního auditu komise, která vyšetřovala podezřelý kontrakt mezi Eurostatem a firmou Eurogramme, si stěžovala, že nenachází podporu u svých nadřízených. Stále se ale zdálo, že nejde o žádné velké kauzy.
Do hry ovšem vstoupili francouzští vyšetřovatelé. Letos v květnu totiž vyšlo najevo, že zkoumají podezřelou spolupráci mezi Eurostatem a francouzskou firmou Planistat. Ta měla zakázku na prodej statistických dat evropského úřadu soukromým subjektům. Ukázalo se, že část peněz převáděla na tajný účet. Dostupní informace říkají, že šlo o částku necelého milionu eur.
Bohatou dlouho nepřežil.
Yves Franchet, šéf Eurostatu, který nedlouho předtím proslul v Česku jako arbitr toho, zda Český statistický úřad (ČSÚ) ve své práci pochybil či nikoliv, a jehož verdikt nakonec vedl k odstoupení ředitelky ČSÚ Marie Bohaté, byl náhle sám jedním z hlavních podezřelých. A tady šlo o korupční aféru, nikoliv o nějaké pochybení v datech jako v případě ČSÚ. Zjistilo se, že vytváření tajných účtů nebylo žádnou zvláštností. Francouz Franchet existenci konta přiznal, rozhodně však odmítl, že by sloužilo k jeho osobnímu obohacování. Prostě prý bylo součástí zavedeného toku peněz. Kontroloři z evropských institucí však k němu přístup neměli.
Franchet spolu s jedním ze svých podřízených ředitelů, krajanem Danielem Bykem, odstoupili z funkcí. Ačkoliv oba čelili přímému obvinění, pozornost se začala soustřeďovat nejen na ně, ale na ještě „větší ryby“. „Komise nesplnila svůj slib nulové tolerance vůči korupci,“ začalo se ozývat ze všech stran. Kromě předsedy komise Romana Prodiho byli do aféry zapleteni ještě další tři komisaři. „Reformátor“ Neil Kinnock, komisařka pro rozpočet Michaele Schreyerová, pod jejíž politické řízení (nikoliv operační) spadá Olaf, a komisař pro ekonomiku Pedro Solbes, jenž má na starosti i Eurostat.
List Financial Times, který patří k nejrespektovanějším mediálním pozorovatelům dění v Bruselu, napsal, že Prodi i jeho kolegové o podezřelých transakcích už dávno věděli, nebo přinejmenším vědět měli. Proti tomu se šéf Evropské komise rezolutně ohradil. I když Olaf již delší dobu zkoumal kauzu, kterou se začali zabývat francouzští vyšetřovatelé, komisaře údajně přímo neinformoval. Pravidla práce Olafu ostatně říkají, že nemá ohrožovat vyšetřování zbytečným šířením informací.
Demokracie ničí byrokracii.
Různá pochybení v evropských institucích začala vybublávat na povrch před červnovým referendem o vstupu Česka do Evropské unie. (Evidentně ho však nijak významně neovlivnila.) O aféru se stále více zajímali poslanci Evropského parlamentu, kteří na řadu nesrovnalostí v hospodaření unie upozorňovali už dříve. Kinnock, Schreyerová a Solbes vypovídali před parlamentním výborem, který má na starosti rozpočtovou kontrolu.
Předseda Evropského parlamentu Pat Cox mluvil o duchu „déja vu“ (to už tady bylo). „Čtyři roky po pádu Santerovy komise jsme se zase ocitli ve stejné pozici,“ prohlásil Cox. Šéf parlamentu nicméně připustil, že Prodiho tým se s potížemi vyrovnává lépe než Santerův. Současní komisaři jsou otevřenější, chtějí hledat řešení a spolupracují s poslanci.
Vše špatné je možná i pro něco dobré. Evropskému parlamentu skandál nabídl šanci ke zviditelnění. Podívejte se: Jediná evropská instituce, v níž jsou zastoupeni přímo volení zástupci lidu, tvrdě stíhá úředníky. Demokracie vítězí nad byrokracií. I na evropské úrovni se už dělá opravdová politika.
Za statečnost pod lavinu.
Jenže kauza Eurostat ukázala i to, že národní politika má stále přednost – a to i na půdě Evropského parlamentu. Role Neila Kinnocka v aféře zajímala nejvíce britská média a tamní opoziční politiky. Údajné prohřešky představitelky německých Zelených Michaele Schreyerové nejvíce vzrušovaly evropské poslance za německé pravicové strany.
Kinnock určité pochybení i přiznal, když připustil, že Evropská komise se měla v minulosti více zastávat těch, kteří na nesrovnalosti upozorňovali. Měl na mysli zvláště Dorte Schmidt-Brownovou, která již dříve přišla s podezřeními kolem firmy Eurogramme, obchodního partnera Eurostatu. Eurogramme měl zakázku na průzkum o průmyslových výrobcích v unii. Neměl ji však vůbec dostat, neboť poskytoval nesprávné údaje o své finanční i personální situaci. Když na to Schmidt-Brownová poukázala, Eurogramme si na ni začal v komisi nevybíravě stěžovat. Kinnock na začátku roku 2002 Schmidt-Brownovou nepodpořil. Auditorka později odešla z komise, z tehdejších traumat však možná bude mít trvalé zdravotní následky.
Dnešní Kinnockovo přiznání přichází pozdě. „Komise má povinnost ochraňovat své zaměstnance hned a nečekat na to, až na ně lavina dopadne,“ řekla Schmidt-Brownová listu Financial Times.
Schreyerová byla kritizována za to, že o kauze Eurostat údajně nic nevěděla, ačkoliv její podřízení dostali informace už v únoru 2000. „Buď paní Schreyerová o problémech v Eurostatu věděla a nic neudělala, nebo nebyla informována svými úředníky, což znamená, že nemá kontrolu nad svým oddělením,“ prohlásila německá pravicová poslankyně Gabriele Staunerová.
Zachránit co se dá.
Prodi i Kinnock (ten je rovněž místopředsedou komise) už v červnu dobře věděli, že tentokrát musejí opravdu hbitě reagovat, pokud nechtějí dopadnout stejně jako Santerova komise. Když se ukázalo, že Olaf na rychlé vyšetřování sám nestačí, komise nasadila vlastní tým auditorů. Neil Kinnock se poté v červenci chlubil, že auditoři shromáždili důkazy v kauze Eurostat během tří týdnů. Taková pružnost by před čtyřmi lety možná nebyla.
A přišly další „hbité kroky“. Komise zahájila disciplinární řízení s Franchetem, Bykem a jedním dalším ředitelem Eurostatu. Jiní funkcionáři statistického úřadu byli odvoláni. Komise zrušila 58 kontraktů s Planistatem, z nichž 48 uzavřel Eurostat. Tím také potvrdila, jak silně byla podezřelá francouzská firma zaháčkována v evropských institucích. Komisaři vytvořili dvacetičlenný tým lidí z různých oddělení komise, který má Olafu pomáhat s dalším vyšetřováním.
Kinnock však mezitím dostal ještě jednu ránu. Uštědřil mu ji šéf vnitřního auditu Evropské komise Jules Muis, který rezignoval na svůj post. Dal přitom jasně najevo, co vše mu vadí: že pořád není jasné, jak má oddělení vnitřního auditu v komisi v budoucnu fungovat, že není dostatek prostředků na vyšetřování finančních úniků a že odpovědní činitelé komise nevěnují závěrům auditorů dostatečnou pozornost. Muis také upozornil na to, že podvody a finanční úniky jsou v dnešním finančním systému Evropské unie zakořeněny příliš silně. List The Sunday Times v této souvislosti uvedl, že dle některých odhadů nenávratně mizí až pět procent společného rozpočtu unie.
Evropská komise svým razantním postojem v posledních dnech ukázala, že nehodlá jakékoliv finanční nesrovnalosti tolerovat. „Příliš pozdě,“ namítají nadále její kritici. „Čistý“ Prodi, který by mohl po svém návratu z Bruselu do Itálie vést strany levého středu do volebního boje proti „zkorumpovanému“ Berlusconimu, už nemá zcela neposkvrněný štít.
