Čeští vědci by měli najít cestu ke grantům z programu EU pro vědu a výzkum
Vědu a výzkum si mnoho lidí spojuje s mikrosvětem laboratoří, zkušeben, přednáškových sálů a archivů. Samozřejmě že se věda a výzkum odehrávají především v tomto prostředí, ale to neznamená, že by v něm měly také zůstat uzavřené. Naopak, měřítkem úspěšnosti dnešní vědy a výzkumu nejsou tyto dva obory samy o sobě, ale míra jejich propojení s oblastí průmyslu a služeb. K takovému pojetí vědy a výzkumu, které však například v českých podmínkách ještě zcela nezdomácnělo, nabádá i Evropská unie svou politikou vědy a výzkumu. Jejím hlavním nástrojem jsou takzvané rámcové programy nabízející finanční podporu výzkumníkům z celé EU.
Zaostávání Evropy.
Současný rámcový program je už sedmý v pořadí a pro srovnání s jeho předchůdcem lze zvolit příměr obr a trpaslík. Zatímco šestý rámcový program pro roky 2002 až 2006 disponoval 16,3 miliardy eur, „sedmičce“ vztahující se k období 2007 až 2013 bylo přiděleno 55 miliard eur, tedy více než trojnásobek. Odvážná a ambiciózní vyjádření o důležitosti výzkumu pro konkurenceschopnost evropské ekonomiky se konečně začala proměňovat v činy - pozdě, ale přece. Zatímco totiž EU prakticky celé předchozí desetiletí poklidně spala, její hlavní technologičtí rivalové nelenili a do vědy a výzkumu mohutně investovali. Evropa proto nyní v oblasti výdajů na výzkum zaostává za USA i Japonskem jak s ohledem na procento HDP (1,9 ve srovnání s 2,7, respektive 3,1 procenta), tak co se týká počtu vědeckých pracovníků, patentů a vývozu technologií na jednoho obyvatele.
Dostatek finančních prostředků.
Objem prostředků na období 2007 až 2013 je konečně důstojný ekonomické velmoci, za níž lze EU nepochybně považovat. To však ještě neznamená, že by bylo vyhráno. Bude totiž záležet především na tom, jak efektivně se podaří tyto prostředky využít. Základní myšlenka je každopádně správná: zaměřit se na vytvoření evropského výzkumného prostoru, tedy jakési obdoby „vnitřního trhu“ v oblasti vědy a výzkumu. To, co možná brzdí evropský technologický rozvoj nejvíce, jsou nedostatečné propojení a chabá spolupráce mezi nejvýznamnějšími výzkumnými centry rozesetými po celém kontinentu. Teprve když EU dokáže tento nedostatek překonat a propojit tato centra do dynamicky fungující sítě, může její pokulhávající technologický rozvoj začít nabírat nové obrátky.
Velká očekávání.
Není divu, že se se sedmým rámcovým programem, který je největším komunitárním (tedy spravovaným na úrovni EU), pojí velká očekávání. Evropští lídři si od něj slibují, že rozhodujícím způsobem podpoří evropskou konkurenceschopnost. Škála možného tematického zaměření dotovaných výzkumných projektů je široká - od zdraví, zemědělství a životního prostředí, přes informační technologie, nanotechnologie, dopravu a energetiku až po vesmír a bezpečnost. Nezapomíná se ani na podporu společenskovědního a humanitního výzkumu.
Tradiční rozdělení.
Zvláštní postavení mezi tematickými prioritami zaujímají biotechnologie, které tradičně rozdělují poslance Evropského parlamentu (EP) a o něž byl i v tomto případě sveden tuhý boj. Jeho jádrem byl etický rozměr biotechnologií a to, do jaké míry by se toto hledisko mělo promítnout do pravidel poskytování finančních prostředků z programu. Konzervativní část parlamentu zdůrazňovala nutnost stanovení etických hranic výzkumu a apelovala na jejich nepřekročitelnost. Z toho vyplývalo její odmítání financovat z prostředků EU výzkum lidských kmenových buněk, při němž jsou usmrcována embrya, což bylo považováno v rozporu s principem ochrany lidského života a důstojnosti.
Kompromis.
Liberálně orientovaní poslanci proti tomu existenci etických aspektů nepovažovali za překážku pro podporu výzkumu. A prosazovali, aby etická kritéria výzkumu podporovaného ze společné evropské pokladny byla nastavena co nejvolněji. Konečné řešení bylo kompromisem, který nakonec uspokojil oba tábory. Bylo odmítnuto financování výzkumu embryonálních kmenových buněk za účelem klonování lidí k reprodukčním účelům, změny genetické výbavy lidských bytostí, které by se mohly stát dědičnými, a vytváření embryí výlučně kvůli výzkumu nebo získání kmenových buněk.
Etické souvislosti výzkumu ovšem nebyly jediným tématem, které se stalo předmětem politického střetu. Rozdílné názory, tentokrát mezi EP a Radou EU (rada), panovaly i v otázce vyčlenění určité fixní částky pro malé a střední podniky.
Malé a střední podniky.
EP, který malé a střední podniky dlouhodobě považuje za páteř evropské ekonomiky a nevynechá jedinou příležitost, aby jim umožnil snadnější přístup k evropským fondům, trval i v tomto případě na garancích, že v soutěži o dotace na výzkum je nebudou válcovat ekonomicky silnější subjekty. Zástupci členských států sdružení v radě oponovali, že ke „zvláštnímu zacházení“ není důvod a že by se slušelo, aby malé a střední podniky byly spolu s ostatními na stejné startovní čáře. Dle jejich názoru šlo o to, aby bylo zamezeno plýtvání, které by bylo výsledkem toho, že řada malých a středních podniků nebude s to vyhovět náročným kritériím sedmého rámcového programu. Výsledné vyčlenění patnácti procent prostředků pro malé a střední podniky lze nepochybně považovat za vítězství EP, který tím ovšem zároveň na sebe vzal politickou odpovědnost za to, že budou účelně využité.
Příležitosti v souvislosti se sedmým rámcovým programem se však nenabízejí jen malým a středním podnikům.
Žádost o dotaci.
Program je přístupný prakticky všem veřejným (regiony, obce, vysoké školy) i soukromým (podniky, fyzické osoby) subjektům, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost a velikost. Základním požadavkem je, aby pod předkládaným projektem byly podepsány minimálně tři na sobě navzájem nezávislé subjekty z různých členských států EU. Jednotlivé projekty by potom měly mít podobu buď ad hoc spolupráce na konkrétním časově a věcně ohraničeném výzkumu, nebo dlouhodobější a systematické v rámci takzvané sítě excelence. Kdy má smysl zažádat o dotaci ze sedmého rámcového programu?
V první řadě je třeba přijít s inovační myšlenkou a dokázat ji vtělit do výzkumného projektu. Dalším krokem je získání příslibu spolupráce zahraničních partnerů. Podaří-li se zajistit dostatek lidských a materiálních zdrojů na uskutečnění projektu, není důvod se žádostí do Bruselu otálet.
Nesnadný přístup k prostředkům.
Bylo by však velkým omylem se domnívat, že přístup k prostředkům ze sedmého rámcového programu je snadný. Spíše opak je pravdou. Na rozdíl od strukturálních fondů, které fungují na principu národních obálek, si lze sedmý rámcový program představit jako jeden velký koláč, z něhož si ukusují jednotliví předkladatelé projektů. Neexistují zde žádné kvóty pro jednotlivé členské státy, které by zajišťovaly rovnoměrné rozprostření poskytovaných finančních podpor. Rozhodování o nich se odehrává v prostředí ostré konkurence, v němž sebemenší chyba nebo nedostatek znamená vyřazení ze hry. Hendikepem předkladatelů projektů z nových členských států také je neznalost bruselského prostředí a poměrně složitého několikastupňového postupu hodnocení projektů. Především žadatele, kteří přišli při žádosti o podporu ze strukturálních fondů do kontaktu s národní administrativou, mohou zaskočit komplexnost a přísnost, s jakou Evropská komise posuzuje projekty v rámci sedmého rámcového programu.
Alarmující zjištění.
Přesto jsou první data o míře úspěšnosti projektů z nových členských zemí alarmující. Výsledky prvního grantu zaměřeného na začínající vědce (dva až devět roků po absolvování postgraduálního studia) odhalují obrovskou nerovnováhu mezi starými a novými členskými státy. Z 559 schválených dotací jen dvě směřovaly do Česka (do několikanásobně většího Polska ani jedna!), do Velké Británie však přes sto a do Německa osmdesát. Nechce se věřit, že by rozdíl v kvalitě projektů byl natolik propastný, aby jím bylo možné taková čísla odůvodnit. Jistě, určitou roli hrají chybějící zkušenosti s předkládáním projektů na straně subjektů z nových členských států. Jen stěží se však lze ubránit dojmu, že žadatelé z nejbohatších členských zemí mají cestu k vysněným dotacím prošlápnutou nějakou, byť neformální dohodou v duchu: „Nemůžete čerpat ze strukturálních fondů, proto se zahojíte na výzkumu a vývoji.“
Problém DPH.
Určitý díl odpovědnosti však nepochybně spočívá i na nových členských státech. Například v ČR investice do vědy a výzkumu několik let brzdila právní úprava neumožňující u projektů financovaných z EU osvobození od DPH. Tím, že EU nepovažuje DPH za uznatelný náklad, vznikala situace, kdy její odvod do státní pokladny nebylo možné pokrýt unijní dotací, a příjemce si proto musel tyto prostředky obstarat jinak. Není divu, že vidina komplikací mnoho potenciálních předkladatelů projektů odrazovala. Teprve v souvislosti s reformou veřejných financí bylo dohodnuto, že uznatelné náklady projektů financovaných z evropských fondů budou osvobozeny od DPH, a Česko proto přestane být poslední zemí v EU, která po svých vědcích a výzkumnících její placení vyžaduje.
Základní otázky.
To, zda a do jaké míry se českým vědcům podaří najít cestu k evropským penězům, bude záviset i na tom, jaké podmínky jim k tomu vytvoříme. Dobrou zprávou je, že jak soukromé, tak veřejné výdaje na vědu a výzkum každoročně rostou. Otázky, které by si odpovědné instituce měly položit jako první, tedy zní: Jak zajistit, aby tyto výdaje nezmizely v černé díře, ale skutečně přispěly k vyšší technologické vyspělosti české ekonomiky? Jsou naše vysoké školy připravené účastnit se evropských programů? Je struktura akademie věd nastavená tak, aby se mohla prosadit v soutěži o evropské prostředky? Jak mohou pomoci státní instituce? Možná právě v odpovědi na tyto otázky je ukrytý i klíč k evropským penězům, které se nám zatím zdají téměř nedosažitelné.
